0. Talent se vždycky prosadí

Takže si přestaňte lámat hlavu tím, že jste nechodili na dobrou školu, nemáte známosti, jste příliš staří.. a vrhněte se do práce. Protože talent se prosazuje jen a pouze tvrdou prací.

Jordánská Petra a jiná blízkovýchodní dobrodružství

Petra, Skalní Město uprostřed pouště, pravděpodobně nejznámější opuštěné město světa, hvězda filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava, turistický magnet Jordánska, který ročně přiláká stovky tisíc turistů. Ovšem já se ptám: Je to perla Jordánska nebo turistické peklo blízkého východu?

Pokladnice, nejznámější místo Jordánska

Cesta do Jordánska

Při mých Izraelských výletech jsem si kolikrát říkal, že by bylo fajn se podívat do jordánské Petry. Ovšem ceny jednodenních výletů byly vždy daleko za hranicí toho (z Eilatu obvykle za cca. 200 USD), kolik bych byl ochotný dát a navíc, když už tam člověk pojede, těch pár hodin, kolik vám na prohlídku města zbyde za to fakt nestojí. Aspoň to jsem si myslel.

A tak jsem se jednoho dne rozhodl udělat si výlet jen a pouze do Petry. Tím spíš, že celý tento výlet Evropy do jordánské Petry vyšel jen o něco málo dráž, než jinak stojí pouze jednodenní z Eilatu. Celkové náklady na letenku, ubytování, vstupy a víza do Jordánska, výstupní víza z Izraele a další byly asi 9000 kč. Což jde.

Ryanair operuje linku Bratislava-Ovda (což je mezinárodní letiště armádního charakteru v Negevské poušti asi 60 km severně od Eilatu) a když koupíte letenku za 20 Euro, je to dobrý začátek.

Po příletu do Ovdy procházíte jako vždy po příletu do Izraele vstupní kontrolou a tady jen zmíním, že pokud nechcete dostat vstupní razítko, musíte požádat o nějaký formulář. Při vstupním pohovoru imigračního malinko děsím, když mu říkám, že jsem přijel do Izraele jen na dvě hodiny, ale jeho zděšení opadne, když se dozví, že mám Izrael jen jako levný transit do Jordánska.

Přímo z letiště Eilat-Ovda jezdí do Eilatu autobus od Eggedu (izraelský dopravce) za 21,5 NIS, který mám ještě v kapse od jedné z předešlých výprav do Izraele (lístek se však dá koupit i online!) a za cca. hoďku jsme v Eilatu. Mihnu se jen kolem letiště a s využitím skvělých offline map maps.me se vydávám na cestu k hraničnímu přechodu Jicchaka Rabina mezi Izraelem a Jordánskem.

[envira-gallery slug="z-eilatu-do-aqaby-2017"]

Cestou objevuju jakýsi ptačí park, o kterém jsem dosud i přesto, že jsem v Izraeli strávil skoro dva roky a procestoval (téměř) křížem krážem neměl tušení.

Na Izraelské straně hranice klasický výstupní prohovor a pak člověk musí zaplatit 110 NIS výstupní vízum. Abych nemusel řešit víza do Jordánska a platit extra vstupné do Petry, pořídil jsem si v předstihu Jordanpass, kdy po splnění podmínek minimálně 3 nocí v Jordánsku vás to vyjde levněji. Neplatíte pak už vstupní ani výstupní víza, v ceně máte dle volby jeden, dva či tři dny v Petře a volný vstup do dalších 40 jordánkých lokalit. Z nich jsem měl trochu v merku Wadi Rum, ale nakonec ani na to nedošlo.

Poprvé v životě jdu po takto exponovaném hraničním přechodu (úplně si připadám jak v závěrečné scéně filmu ‘Bílé Peklo’), takové to, když jdete mezi ploty a ostnatými dráty asi 200 metrů ale připadá vám to jako velmi divná věčnost. A pak už cedule ‘Vítejte v Jordánském hášimovském království’.

Atmosféra na Jordánské straně hranice je o poznání uvolněnější, těžko tu vidět někoho, kdo nemá hlavu hluboko ve svém smartphonu. Postupuju teda dál okýnky, kterých tu je, jako by tu měla jít výprava do Mekky a jsem odlifrován ke dveřím číslo 8, kde odbavují lidi, kteří mají Jordanpass. Míjím australana čínského původu sedícího na jedné lavičce, který mě ponoukne: ‘sit down’, a tak mu říkám, že jdu do dveří č. 8 k odbavení. On na to, že on též, že ve dveřích nikdo není a čeká tam už půl hodinu. Dáváme se do řeči. Teda..on se dává do řeči.

Za 5 minut přijde pohraničník a vyřizuje nás, netrvá to ani pár minut a jsme vpuštěni do Jordánska. Wow, 3x hurá, heuréka. Vzhledem k tomu, že jsme mladí a krásní, a chceme poznat Jordánsko, rohodujeme se, že půjdem do Aqaby od hraničního přechodu pěšky, pokecáme, ušetříme. Tento plán nám však už po pár metrech kazí Taxi mafie. Jak si tak jdeme, volá na nás a hned následně řve nějakej týpek vzezření Saddáma Husseina, že ať jdeme urychleně k němu, že tady se nemůžeme ‘jen tak toulat’. že jestli jdeme do města, že musíme jet taxíkem. To s díky odmítáme říkáme, že máme zdravé nohy a že to učitě zvládnem, ať se nebojí. Říká nám, že v JEHO zemi se máme řídit JEHO pravidly a že jsme u hranic a vojáci na věžích by nás mohli zastřelit a že co když v těch batozích máme výbušniny? Na věžích však žádný voják není a jak souvisí případné výbušniny s tím, jestli pojedem taxíkem nebo ne netušíme.

A tak mu děkujeme za jeho nabídku, loučíme se a jdeme dál. Jako všude to však i tady má mafie posychrované zhora a tak netrvá ani pár vteřin a křičí na nás pohraničník, že si musíme vzít do Aqaby taxi a že ze strážných věží nás opravdu může někdo zastřelit (to má Jordánsko teda skvělou vizitku!). OK, tak teda pojedem taxíkem vy zmrdi. Cena taxi z hraničního přechodu je 9 JOD, dáváme taxikářovi 20, ten nám vrací 9 a tváří se, že je vše v naprostém pořádku. Dostat z něj ty 2 JOD (což vůbec není málo peněz) je docela oříšek. Hrůza. (V případě, že se chcete jen dostat z osidel taxikářů, pořiďte si cestu za 6 JOD k Jordan Valley highway)

No hlavně že jsme pryč.

V Aqabě jsem se ubytoval v Golden Rose Hotelu, což byla fajn volba. Celkem v centru města, asi 7-8 minut k moři, kousek od mešity Sharif Hussein bin Ali a také přímo u místního autobusovýho nádraží. Jdu se večerně projít, dát si nějakou večerní baštu a pak ještě pouliční kukuřičné občerstvení od místních týpků. Strašně se chtěj fotit. A pak nadruhý den zas.

[envira-gallery slug="prochazka-aqabou-v-jordansku-v-lednu-2017"]

Cesta z Aqaby do Petry

Je čtvrtek a potřebuju se dostat do Wadi Musa, což je v tento den malinko ošemetný. Je totiž den před dnem odpočinku a tak vše je v takovém ‘provozním mezzoforte’. Autobus by měl odjíždět z autobusového nádraží a skutečně tam ráno hned kolem osmý nějaký bus najdu, zeptám se, zda jede do Petry a on že ANO! Super, už jsem se bál že to bude nějaký těžký. Říkám řidičovi, který umí anglicky asi 2 slova, že si jen skočím do hotelu pro věci a on, že na mě teda počkaj. A že prý spěchat nemusím.

Neujdu ani 10 kroků a prihovorí se ke mě místní taxikář, že ten autobusák je lhář a rozhodně do Wadi Musa, tedy do Petry nejede, protože jede do Ma’an. Do Wadi Musa jede jiný autobus, který tam ještě není. Autobus, který jede tam, kam potřebuju mám na sobě nápis Petra a nemůžu ho minout. A navíc stojí jinde.

Fuha, sakra, komu teď věřit, autobusákovi, nebo taxikářovi?? Babo raď!!

V každém případě mám dle všeho ještě čas (autobusy odjíždí ne podle jízdního řádu, ale až jsou plný) a tak si jdu koupit snídani. Talíř shawarmy s hummusem v místech, které jsem objevil při včerejší procházce se zdá jako dobrá volba. Vracím se do hotelu, balím se, loučím se se sympa recepčním slovy, že doufám, že už se dnes neuvidíme a vydávám se za roh na autobusový nádraží.

A skutečně, taxikář měl pravdu, stojí tam, on, v plné parádě, bus, který má na sobě nápis PETRA. Bingo!.

Aurobus z Aqaby do Petry
Aurobus z Aqaby do Petry

Jdu tedy za řidičem, je asi půl desátý a jsem tu zdá se první. Cena je 5 JOD, dávám řidičovi 10, ten mi vrací 2 se slovy ‘je pátek’ a dodatkem, že když bude plno, tak mi ty zbývající 3 JOD ještě dá.

Trvá to asi 2 a půl hodiny než se autobus naplní a pak se najednou zaklapnou dveře a autobus se vydává na cestu. Po pouštní dálnici, jak se cesta jmenuje. Příznačně.

Ve městě je podél silnice ještě trocha zeleně

Aqaba highway
Aqaba highway

..ale pak už jen opravdová poušť

Desert highway v Jordánsku
Desert highway v Jordánsku

cesta celkem běží, pár lidí cestou ve vesničkách vystoupi a po necelých třech hodinách jsme na autobusovém nádraží ve Wadi Musa. Sice byl autobus plný, ale svých 3 JOD jsem se už nedočkal.

Z autobusu to mám do hotelu Petra Nights hotel (který mě učaroval hlavně cenou) asi 15 minut a zjišťuju, že do docela slušnýho kopce. Ale není to ani minuta, co u mě zastavuje auto, ať si naskočim, že to vypadá, že jdu nahoru a že mě svezou. Dva místní fajní týpci, které teda lehce podezřívám, že v té lahvi, která je za řadící pákou měli nějakej ten alkohol. Ale to je jejich věc. Jak jsem tak slyšel, tak muslimové poté co se napijou ‘se osprchujou, pomodlí a s Alláhem je to zas OK’. Taky myslim. Alespoň tak jsem se to dozvěděl od v Dubaji bydlících Indů v Grúzii. Dávám jak jsem slyšel.

Ubytovávám se a hotel vypadá divoce. Prvně v životě vidím, že mezi pokojem a koupelnou se záchodem je jen sklo se závěsem, který se dá stáhnout. Vypadá to tady jako v hudební režii, nebo taky v …

pokoj s výhledem v hotelu Petra nights
pokoj s výhledem v hotelu Petra nights

Je sice teprve pozdní odpoledne, jdu si na chvíli lehnout a probudím se další den. Super, jdu rovnou do Petry. Netrvá to ani 100 metrů (btw, víte jak dlouho trvá 100 metrů?) a zastavuje vedle mě auto. Je to majitel jedné z místních restaurací a kedže to vypadá, že jdu do Petry, tak mě sveze. Celkem fajn.

Za pár minut mě vykládá přímo u vchodu do Petry. Vcházím a já hlupák, nenasnídal jsem se a hlad mě popadl tady. Dávám si falafel a ani se neptám kolik to bude stát, přece to nemůže být zas až tak drahý. Může. Opravdovej minifalafel a stojí tu 5 JOD. Ptám se jestli si ze mě jakože nedělá srandu?? A prej že ne. Ale že stačí, když mu dám 4 dináry. Super.

 

Petra – skalní město

Dojím tedy, projdu pokladnou, kde díky Jordanpassu míjím celkem slušnou frontu a pokračuju dále. Neujdu ani 50 metrů a už je u mě první obchodník s koňma. že prý pokud mám lístek (což má asi každý, ne???), tak mě to ani nic nebude stát. Hmmm, že by u nás ani kuře zadarmo nehrabalo a tady jezdili zadarmo koně? To se mi nezdá. Za a, jezdit se mi nechce a za b) je to divný. Jdu dál, a po 5 metrech další a pak další. A nakonec ten, který mi svezení na koni nabízí za 2 JOD. Jo, tak to mě zaujme. Ptám se, jaktože u něj to stojí 2 JOD, když ostatní to mají zdarma? A tady se dozvídám to tajemství. Svezení na koni je zdarma, ale zpropitné stojí 2 JOD. OK, tak fajn.

Jdu pěšky

přeivaděč do skalního města Petra
převaděč do skalního města Petra

Cestu kterou vás můžou svézt na koni trvá projít asi 15 minut. Pak už na koni nemůžete, dostanete se do takovéto soutěsky jménem Siq, která má na délku asi taky těch 15 minut.

soutěska Siq
soutěska Siq

kterou když chcete projet, tak jen na takovémto povozu.

Koňský povoz v Siq v Petře
Koňský povoz v Siq v Petře

Kolik ten stojí, nevím. Resp.. S jistotou bych řekl, že je také zdarma, ale kolik stojí následné zpropitné fakt netušim.

No jdeme dál. Chvíle napětí a už je tady. Místo, kvůli kterému všichni přijeli tu máte jak na stříbrném podnose hned na začátku. Pokladnice, toť jméno mé.

pokladnice v jordánské Petře
pokladnice v jordánské Petře

Ale jako čekal jsem víc, Batmane! Jako kvůli tomuhle sem jezděj lidi z celýho světa? No OK, tak teda jo. Petra naštěstí není jen toto náměstíčko s Pokladnicí (do které pro návštěvníky b-hužel, pro Pokladnici samotnou právě naopak, nejde vstoupit), ale jedná se o dost rozsáhlý komplex skalních budov. Však také skalní město, že..:)

Dnešní den mám v plánu si Petru jen tak oťukat, přece jen mám zaplacený vstup na tři dny a tak chci zítřek a pozítří věnovat pořízení nějakých zajímavých fotek. Jdu tedy stále hlouběji do útrob města a fakt se mi tu líbí. Má to tu charakter a styl.

A abych se vyhnul davům, které nemusím (proto je mi tak fajn např. v Negevský poušti), vydávám se někam do skalních stezek kamsi vzhůru nad Petru.

stánek prodejci opuštěný, Petra, Jordánsko
stánek prodejci opuštěný, Petra, Jordánsko

Díky maps. me se naviguju dost dobře a dokonce míjím jedno místo, kde mi paní stánkařka říká, že ‘tam potřebuju průvodce’. Nechce se mi tomu věřit a důvěřuju navigaci. Navíc nic tu nevypadá daleko a tak bych se tu těžko ztratil i bez ní. No, netrvá dlouho, zapomenu odbočit a najednou jsem někde v neznámu (což je v poušti obvyklé). Ale poté co zjišťuju, že jsem prostě jen přešel odbočku se vracím. A užívám si pouštních nikým nerušených výhledů.

panorama jordánské pouště, Petra
panorama jordánské pouště, Petra

Když tu náhle na mě někdo volá. Celý v černém a pase kozy. No super, na to mám tak náladu. Ale ne, volá na nedaleko hrající si děti. Fajn, jdu si dál po svých.

pouštní stezka, Petra, Jordánsko
pouštní stezka, Petra, Jordánsko

A zase volání. Fakt je to na mě. Tak jdu k němu. Je to Ibrahim, místní ranger. Kouká, jestli mám lístek a nejsem někdo, kdo se chce do Petry podívat zadarmo. Tak jdem chvíli spolu, bere mě tam, kde jsem opustil cestu pro turisty a zjišťuju, že ta paní stánkařka je jeho žena. A syn tu někde poblíž běhá v horách.

Dávám si s nima čaj a chvíli si povídáme o životě v poušti, o tom, kde kozy pijou vodu a o tom, jestli si nechci koupit nějakej místní šperk. No pravda že chci, jeden mám koupit v plánu, tak proč ne zrovna tady. Že prý dva za 20 JOD a jeden za 15 JOD. Říkám fajn, ale že chci jen jeden a že za 10. Trvá to pár minut, než se dohodnem, ale nakonec si plácnem. A já se vydávám dál. A hned u dalšího stánku vidím takový, který se mi líbí zásadně víc. Tak příště, teď už vím kam jít.

Beduínů u stánků je tu požehnaně, naštěstí tady, na periferii Petry a tím i zájmu turistů je to ještě snesitelný. Sice tu není moc skalních domů, ale příroda je tu hezká.

monolit v jordánské Petře
monolit v jordánské Petře

A dle mapky by tady někde měl být pěkný výhled. A taky že jo.

Výhled na skalní město z okolních skal
Výhled na skalní město z okolních skal

A hned u tohoto výhledu má stánek Fauzei. A když se podíváte na fotku nahoře pozorně, tak ta vesnice ve skalách skoro na obzoru je Beduínská vesnice, kde bydlí nejen ona, ale i většina Beduínů odsud. Ta zbylá menšina Beduínů žije v jeskyních. Je další z neodbytných stánkařek, která mi dokonce dá na ruku náramek s tím, že to je dárek. No jo, ale když něco dostanete, měli byste také něco dát. A tak jsem jí slíbil, že jí vyfotím a nazítří se za ní stavím a donesu jí fotku.

Beduínská žena v Petře - Jordánsko
Beduínská žena v Petře – Jordánsko

Den se pomalu zapadá a já se vydávám cestou dolů a pak pomalu se vylidňující Petru. Ale u každého stánku, kde ještě někdo je slyším ‘come to have a look for free, today no business’. Jako kdyby se tady i za dívání se platilo, tak to by byl teprve mazec.

[envira-gallery slug="skalni-domy-v-petre"]

Pak už jen soutěskou Siq ke vchodu a domů spát. Jen si ještě cestou dát fakt velkou večeři za cenu miniaturního falefelu k snídani a samozřejmě nechat vytisknout slíbenou fotku. Dobrou.

Ráno se budím kolem páté a vyrážím do města. Odcházím tak brzo, že si odemykám dveře od hotelu. Vydávám se vstříc nočnímu Wadi Musa, abych stihl východ slunce už Petře. Otevírají tam v 6.

Cestou mě nikdo nebere a zjišťuju, že to tu pro chodce nemaj moc zařízený.

noční Wadi Musa
noční Wadi Musa

Vyzbrojen foťákem a stativem, můj dnešní cíl jest Klášter, místo, kam se jde od vchodu dobré 3 hodiny a navíc je druhá polovina do celkem slušného kopce. Místní říkají, že je tam 800 schodů.

Procházím soutěskou Siq

Soutěska Siq v jordánské Petře
Soutěska Siq v jordánské Petře

Dorazím ..

Pokladnice - pohled ze soutěsky Siq
Pokladnice – pohled ze soutěsky Siq

k pokladnici a krom mě, velbloudů a pár selfie turistů tu ještě nikdo není. Dokonce mě ještě nikdo moc neotravuje ať koupím tohle či tamto.

Pokladnice - nejslavnější památka v jordánské Petře
Pokladnice – nejslavnější památka v jordánské Petře

Míjím Pokladnici, vydávám se k Amfiteátru. Místního starověkého stánku kultury pro 7 000 lidí.

Amfiteátr v jordánské Petře
Amfiteátr v jordánské Petře

Ten míjím a pak ještě další místní krásu.

[envira-gallery slug="co-videt-v-petre-jordansko"]

a už to pomalu začíná. Co takhle nechat se svézt na oslovi nahoru ke Klášteru? S díky odmítám, ale s chlapíkem se dáváme do řeči. Právě od něj vím, že někteří Beduíni bydlí v jeskyních, i když by neměli. V povzdálí jde jedna paní, celkem daleko a to je právě jedna z nich. Taky že vztahy mezi nimi a Araby nejsou nijak dobré. A že turistů jezdí málo a málo utrácej. A jestli teda opravdu nechci jet nahoru na oslovi. Jakože fakt odmítám, protože nejen že bych nejel, ale ani kvůli focení nemůžu. To není problém, zastavíme kde budu chtít.

Ach jo, je to otravný. A to ještě netuším, že to není ani slabej odvárek proti tomu, co mě ještě čeká. Cesta nahoru ke klášteru, hlavně druhá půle je totiž stánkaři lemovaná solidně.

Nechceš koupit tohle, nechceš koupit támhleto? A co tohle? Chce snad jet pán nahoru ke Klášteru na oslovi? A nebo někam jinam? Svézt se na velbloudovi jen tak? Přál by si pohlednici? Ne? A co magnetku? Beduínskej šátek? Ne? A co pohlednici? Jako opravdu ne? Náramek? Řetízek? Magnetku? Nebo aspoň čaj?

Šílená cesta nahoru a tam vás pak čeká toto. Vlastně my architektoničtí amatéři ani nepoznáme rozdíl, mezi Klášterem a Pokladnicí

Klášter v Petře, Jordánsko
Klášter v Petře, Jordánsko

Poblíž je údajně, určitě sami uhádnete

Nejkrásnější výhled na jordánskou poušť
Nejkrásnější výhled na jordánskou poušť

Právě tak. No radši tam nejdu, určitě je tam někde schovanej kdosi, kdo mi bude neodbytně nabízet cokoli k zakoupení. A já už fakt nemůžu. To je na mě moc, ještě mě čeká cesta dolů a pak zas nahoru za Fauzei.

Ještě poslední pohled na Klášter..

 

pohled na Klášter v jordánské Petře
pohled na Klášter v jordánské Petře

Pak klapky na uši, radši i na oči a utíkat co mi nohy stačej, hlavně nic neposlouchat, ‘today no business’. Kolikrát jsem to ještě slyšel. Je teprve půl druhé odpoledne a je mi jasný, že sem mě už nikdy nikdo nedostane ani párem oslů zdarma.

Poté co sejdu 800 schodů mě opět čeká stoupání. Mám pro Fauzeí tu fotku, slib je slib. Není tam, jen sestra jejího manžela. A nějaká Švýcarka. Dávám si čaj, předávám fotku a nechám Fauzeí pozdravovat. Na křižovatce opět potkávám Ibrahimovu ženu. Ta mi říká, že jestli jdu do města, tak nemusím dolů do Petry a pak zas nahoru, ale můžu jít horem, podél skály. Hmmm, to zní zajímavě. A hned dodává: ‘ale potřebuješ průvodce a ten je za 20 JOD’.

Den předtím večer, když jsem se pracovníků v infocentru ptal, kde je fotolab jsem se m.j. i ptal, zda je někde nutnost nebo povinnost najmout si průvodce. Nic takovýho nikde není, jako že fakt ne. Takže nepotřebuju průvodce, nechci průvodce a víš co, půjdu si po svých znovu dolů a pak zas nahoru. Zvládnu to a 20 JODů si nechám. A hlavně už mi dejte všichni pokoj.

Projít Petrou je terror, k tomu všemu se přidávaj šestiletí prodavači pohlednic, který když si u nich nic nekoupíte, tak otravujou o bonbón. Běs. Chci pryč a žádnou zpracovanou skálu už nikdy nechci ani vidět. Můj další vstup nechávám propadnout.

Večer máme setkání, pár FB známých (Zdravím Ivo a Michele) se kterými jsme si psali, dorazili do Wadi Musa a dali na mě a přijeli do stejného hotelu. Tak byla alespoň skvělá společná večeře a pak povídání do pozdních ranních hodin.

Oni pak šli ráno do Petry a já jel pomalu zpět směr Aqaba. Autobusů moc nejezdí, jezdí vlastně jen jeden a lidí, co chtěj ject je fakt málo. Řidič je sympaťák, i přesto, že neumí moc anglicky se bavíme. A co víc, i když autobus není plnej, tak cesta, co měla stát 5 JOD opravdu stojí 5 JOD. Wow! Kol hakavod!

Cesta plyne a v Aqabě se nechávám vyhodit u odbočky k hraničnímu přechodu. Beru nějaký kolemjedoucí tágo, nejdřív po mě chce 20 JOD (který ale ani nemám) a pak si plácnem za 7 JOD. Kontrola před hranicema a pokračujem dál. Taxikářskej boss s vizáží Saddáma, který čeká na nic netušící turisty do ‘jeho země’ je tam zas.

Přecházím hranice (což je protentokráte okořeněno docela drsným pohovorem na Izraelské straně, až se mi podlamují kolena) a jdu do jednoho z eilatských hostelů se ubytovat. A koupit si na druhý den lístek na autobus na letiště. A projít se po Eilatu. Hodně se tu změnilo, za ty 3 nebo 4 roky co jsem tu nebyl opravdu dost, mnoho míst kolem pláže vůbec nepoznávám, a cítím se tu tak fajně. Spím spánkem spravedlivých a druhý den ráno si jdu konečně ale opravdu konečně zaplavat do moře. Za posledních pár let jsem byl kolem moře v USA, Izraeli, Francii, na Maltě, na Faerských ostrovech, na Islandudokonce dvakrát, v Dánsku a v Norsku (možná jsem něco zapomněl) a vždycky se našel nějaký důvod proč si nejít zaplavat (obvykle zima), ale teď to vyšlo. Konečně! A pak na letiště. Díky zmatkům ve frontě a suveréně nejdůkladnější prohlídce ze všech mých cest do Izraele mám s odletem namále. Ale nakonec nastupuju, ještě necháváme odletět IL-76 a pak se loučím s Izraelem pohledem na Mrtvé moře z okýnka letadla.

Po pár hodinách vystupuju ve večerní Varšavě, dávám si nějaké to rychlé nezdravé jídlo a jedu na autobusák, kde mám koupenou jízdenku do Prahy s Polskibus za 4 Eura. Což jde. Navíc mám pro noční jízdu celou čtyřsedačku pro sebe.

Další cestopisy autora.

Grúzie – krásná, magická, plná skvělých lidí a zuřivě levná

Tento cestopis chci začít velkou omluvou. I na mě, člověka otevřeného a zcesovalého dolehl předsudek. Zavolal jsem před cestou kamarádovi a říkám mu: ‘Hele, jedu do Grúzie a fakt si tam nechci brát svoují D600 se sklama (4000 Eur). Půjčil bys mi tvojí D90 se 14-24kou? (350 Eur)’ ‘Jasně, to zní rozumně’ odvětil. Grúzie je totiž dle cestovatelů a portálu Numbeo po Jižni koreji a Singapuru 3. nejezpečnější země světa (ČR na 27. místě, USA na 73.) a tak tohle byla opravdu velká křivda. Ovšem popořádku.

Jednou za čas si potřebujete od cestování odpočinout cestováním. Nic neřešit a hlavně pro nikoho nic neorganizovat, nemít nikde žádný rezervace a checklisty co všechno chcete a musíte stihnout, vidět, a zažít, vyfotit a poslat do světa. Prostě nechat se zavlát životem tam, kde vás chce mít. A Grúzie mi pro to přišla ideální.

Letenka z Berlína za 36 Euro a v případě nutnosti ubytování v hostelu za 3 Eura, tam člověk může relaxovat do alelůja. Odlet do Gruzinského Kutaisi – bývalého hlavního města Grúzie jsem měl z Berlína a tak se moje cesta začla srazem lidí, kteří jeli spolujízdou (nyní blablacar). Sešli jsme se tam dobrá partička. Klarinetista, zpěvačka, já jako bývalý multiinstrumentalista a řidič, který v Berlíně od nedávna pracuje v IT. Nálada byla skvělá a cesta uběhla fakt dobře, zastavili jsme se spolu na konec cesty ještě na kebab a pivko a pak jsme se vydali každý po svých. Z místa výstupu jsem se potřeboval přepravit na letiště S-bahnem, jenže jsem si nemohl koupit lístek, ten jejich automat nebral karty (resp. ne mezinárodní). A tak jsem začal cestu jízdou na černo. Karma mi to asi někdy vrátí, ale vyšlo to.

Odlétalo se z letiště Schönfeld, který už mám několikrát proletěný. Odbavit se, nastoupit do letadla, jen tak se prolétnout kolem Tater (který byly i dobře vidět), pak v rychlosti 824 km/h minout Košice, mihnout se nad Maďarskem, dlouze přes Rumunsko a pak podél tureckých břehů zahájit sestup na přistání, někde ve výšce dvou kilometrů protnout Gruzínské hranice a o několik minut později

letiste v gruzinskem kutaisi
krátce před přistáním na letiště v Kutaisi

přistát na letišti v Kutaisi.

 

Královské město Kutaisi

Kedže jsem si jel do Grúzie odpočinout a vyvětrat hlavu, rozhodně jsem neměl nic připravenýho, ani první ubytko. A tak když jsem přišel ke stánku s taxíkama a zeptali se mě kam chci jet, tak jsem nevěděl. a řekl že si teda dám svačinu a pak dám vědět. Sedl jsem si v místním baru, dal si hamburger a nějaký (středomořsky a subtropicky strašne sladký) pití za bratru 3 eura (jako slušná cena na mezinárodní letiště!) a jal se najít si ubytování. Booknul jsem nějakej hotelovej pokoj a vzhledem k ‘velerychlosti’ tamního internetu to trvalo skoro hodinu. A to už všechny shuttly do Kutaisi odjeli. Teda moment, slečna recepční někam telefonuje a … mám štěstí, jeden řidič je ještě na letišti. Kupuju teda jízdenku za 5 lari (1,6 Eur) a přijde si mě vyzvednout řidič.

Když jsem četl nějaké cestopisy o Grúzii, v jednom se autor zmínil, že když jel, tak měl prostě a jen naplno puštěný System of a down a modlil se. Myslel jsem, že asi jel nějakýma horskýma průsmykama a bál se, že se zřítěj jako někde v Jižní Americe, nebo i např. v Alpách.

Ne, to nebyl ten důvod, na ten jsem přišel hned, jak jsme z letištního přivaděče vjeli na cestu do Kutaisi. V Polsku jezděj jak magoři, úplný. Ale tady je to ještě o několik levelů jinde. Na dvouproudovce se průběžne jezdí ve čtyřech pruzích a sem tam se do toho mihne nějakej chodec či kráva. Těch 24 kilometrů do Kutaisi ani nedutám. Naštěstí milimetry hrajou v náš prospěch. Ale štěstěna se tady pokouší slušně.

Když vjíždíme do města a koukám tak po lidech, říkám si, že je škoda, že jsem nevzal ubytování někde u někoho v apartmánu, trochu poznat místní. A co se nestane, moje ubytko se sice tvářilo jako hotel, ale recepce je zároveň obývák i jídelna jedné místní rodiny. A sotva vejdu, už je pro mě připravená večeře a co bych to byl za hosta, kdybych si nedal panáka Tchatchy – nebo radši hned dva. A k polívce pohár vína. A pak k dalšímu jídlu taky.

Dalším z hostů je Sergej z Ukrajiny. Fotbalista. Vůbec se mu nechce pít (vlastně ani mě), a tak pro jistotu pán domu vyndává rohy do kterých nám naleje. Rohy jako poháry maj tu vlastnost, že musíte nejdřív dopít, než je položíte. Teda řeknu vám, byla to náročná večeře a celkem intenzivní setkání s Gruzínskou náturou. A jídlo je skvělý a ta polívka byly vynikající!

Po náročné večeři se jdeme ještě podívat do sklepa, kde si rodina sama víno i tcha-tchu (pálenka z vína) vyrábí. A já už pít odmítám, tolik alkoholu nevypiju snad ani na purim.

Spí se mi fakt dobře. Ráno snídaně. A aspoň jednoho panáčka na zdraví. No dobře, ale fakt jen jeden. Divoká ohnivá země to tu je.

Jdu objevovat bývalé královské město, toulám se ulicema a ať koukám jak koukám, nějak moc se mi tu nelíbí.

domy v Kutaisi
blok domů v Kutaisi

Jen sníh tu maj krásný a neuvěřitelně bílý.

Kutaisi v zime pod snehem
Kutaisi pod sněhem

Toulám se městem a jdu se projít na kopec ke katedrále Bagrati.

Hlavni namesti v Kutaisi
Hlavní náměstí v Kutaisi

A mám kliku, zrovna tam je Gruzínská svatba. Wow.

Svatba v Gruzii
Svatební obřad v gruzínské Kutaisi

Den příjemně plyne. Představuju si, že takhle nějak to asi dříve vypadalo ve východním bloku. Všude otřískané, dost zanedbané domy a dveře dokořán.

domy v gruzínské Kutaisi
domy v gruzínské Kutaisi

Nicméně parky tu maj fešácký.

Gruzínský park s palmama pod sněhem
Gruzínský park s palmama pod sněhem

Stavuju se ještě na trhu koupit nějaké citróny (což je tu docela oříšek)

tržiště v Kutaisi - Grúzie
tržiště v Kutaisi – Grúzie

 

Jen domů se bojím jít. Přece jen játra potřebuju a tohle by nemusely přežít. Večer si dávám jen jednu skleničku a další opravdu už odmítám. A tak nakonec končím skóre 3 skleničky a dva panáky. Míň to fakt nešlo.

Kombinujeme jejich angličtinu a mojí ruštinu a v tom průniku si celkem dobře povídáme. Mimo jiné o tom, že ženy v Grúzii rozhodně nepijou tolik co chlapi. Nedivim se, to by to dopadlo.

Bylo to fajn, ale pro duševní relax je to tu příliš alkoholicky akční. A navíc se topí jen v jedněch kamínkách v obýváku, jinak je tu dost zima. Jakože regulérně na svetr a radši i bundu.

Proto nadruhý den volím odjezd do Batumi – takového Las Vegas černého moře.

A potkávám jedinou věc, se kterou jsem se nějak vůbec nemohl tady v Grúzii srovnat a to jsou žebrající děti, kterých jsem několik viděl. Kolemjdoucí však nijak nerozhodili.

odvrácená strana dětského života v Grúzii
odvrácená strana dětského života v Grúzii

Pak si na místním hlavním nádraží poblíž Mc Donaldu stopnu mašrutku

Kutaisi hlavní autobusové nádraží
Kutaisi hlavní autobusové nádraží

A za pár hodin a asi 10 lari jsem v Batumi – jiném to světě (krávy procházející se po benzínové stanici mě už nemohly rozházet).

 

Batumi a Černé moře

Batumi je stylový, první dojem úžasný. krásný, lázeňský město u moře.

Batumi - Staré město
Batumi – Staré město

Všude sníh a palmy, úplná romantická idylka. A hned vidím dům na prodej..hmmmm, že by..?:)

Dům na prodej u černého moře
Dům na prodej u černého moře

Jak vidíte, začátkem února může být i u černého moře celkem vánice. Je tu mnohem větší zima a řádově více sněhu než bylo před týdnem na Islandu, což by jeden nečekal. Teda aspoň já ne. Všechno tu maj krásně zazimovaný. Jak auta..

Stařičký mercedes v zimních ulicích Batumi
Stařičký mercedes v zimních ulicích Batumi

tak kola..

Zazimovaná kola v Batumi
Zazimovaná kola v Batumi

V Batumi se pro klid duše a jater ubytovávám v guesthousu. Chvíli jsem uvažoval, že bych se rozšoup a za 25 Eur/noc si pořídil bydlení v jednom z těch hypermoderních hotelů, které tu rostou jak houby po radioaktivním dešti a vypadaj nějak takhle:

Moderní stavby na břehu Černého moře
Moderní stavby na břehu Černého moře

ale nechám to na jindy. Volím dost prostorný poklidný guesthouse s koupelnou na chodbě za bratru 9 eur/noc. A s moc fajnovým výhledem.

Vyhled na střechy starého města Batumi
Vyhled na střechy starého města Batumi

Trávím tam skvělých 5 dní, užívám si plážového života..

Bílá pláž Černého moře
Bílá pláž Černého moře

a krom tradiční, moderní i technické architektury

[envira-gallery slug="architektura-v-gruzii"]

obdivuju i zdejší vozový park

[envira-gallery slug="vozovy-park-v-gruzii"]

Architektura v Gruzii je progresivně moderní. Tolik hypermoderny zasazeznou všude, kam to jen trochu jde nenajdete snad nikde jinde na světě. Kovově skleněné konstrukce nasvícené různě barevnými světly, Bank of Georgia od českého architekta Karla Pragera, hraničního přechod Sarpi od Jürgena Mayera, Dokonce v Tbilisi mají i nejkrásnější McDonald´s. Který jsem ale s radostí minul.

Auta tu maj dost divoká. Asi 20% z nich má volant vpravo (japonský dovoz). Třetina nemá přední, zadni či vůbec žádný nárazník, jsou i takový, který raději nemaj ani přední světla. Alespoň jedno prasklé sklo (obvykle to přední) maj snad všechna auta. Ale kdo by se divil, při tom jejich stylu jízdy. Často jsou vidět hloučky lidí, kteří stojí kolem auta a spravují ho. V tomto kontextu je pak informace, že tu nikdo nemusí platit povinné ručení (to je dobrovolné stejně jako havarijko) už jen třešínkou na dortu. Jedinná auta která jsou vždy v pořádku jsou ta policejní.

V zájmu zachování vlastního zdraví jsem se do Tbilisi rozhodl jet vlakem. Možností je povícero. Batumi a Tbilisi spojuje jednou za dva dny i noční vlak, ale nakonec jsem se rozhodl pro denní. Za 16 GEL (6 eur) to byla vstupenka do jiného světa dopravy. Už nádraží v Kutaisi vypadá spíš jako menší moderní letiště, vlak byl čistý, se zásuvkama a wi-fi a také skvělým výhledem na krásnou krajinu Grúzie.

Tbilisi – město gruzínských měst

Cesta z Batumi do Tbilisi trvá vlakem asi 5 hodin a na rozdíl od silniční dopravy se tu cítíte naprosto bezpečně. Což je fajn. Ve vlaku jsem si booknul ubytování v hostelu u Opery za 20 GEL/noc (7 eur), což je víc než je zde zvykem, ale chtěl jsem pohodu.

Budova opery na Rustaveliho třídě v Tbilisi
Budova opery na Rustaveliho třídě v Tbilisi

Jak se tak toulám městem, narazím na tenhle turistický obchůdek

Jednodenní výlety z Tbilisi
Jednodenní výlety z Tbilisi

a před ním týpek, že jestli nechci zítra na turistický výlet. Možnosti jsou dvě, do hor, nebo po gruzínských městech. Říkal jsem že uvidim a že si to rozmyslím. K mému překvapení, zvyknut na absolutní neodbytnost prodejců z mých mnoha cest na blízký východ tento pán po mojem odmítnutí zase zašel do krámku. Ale nakonec jsem si řekl, že když už jsem tady zrelaxovat se od cestování cestováním si jeden takový turistický výlet do hor pořídím, navíc za 35 GEL, kdo by odolal.

 

Gudauri – perla Velkého Kavkazu

Sraz je ráno v 10 a překvapuje mě, že naše skupina je celkem malá, čítá všeho všudy 5 turistických kousků a řidiče. A je to PAN řidič. Zsazsa, super chlápek, který krom gruzínštiny vládne ruštině, angličtině, němčině a litevštině.

Pracoval různě po světě a právě od něj jsme se toho o Grúzii dozvěděli úplně nejvíc. O Gruzinský historii, křesťanství, architektuře, podnikatelském prostředí, o drsných moderních válkách s Ruskem i o těch dávnějších krutých s Peršany. Prostě cesta příjemně plynula. Udělali jsme si pár zastávek u Žinvalské přehradní nádrže

Žinvalská přehradní nádrž
Žinvalská přehradní nádrž

U jednoho ze stylových místních kostelů v pevnosti Ananuri

interiér kostela v pevnosti Ananuri
interiér kostela v pevnosti Ananuri
pevnost Ananuri
pevnost Ananuri

A pak už jen stoupáme a stoupáme.

Po gruzínské vojenské stezce

Krajina se začíná rapidně měnit a opadané zimní stromy střídá už jen zasněžená krajina. Na ukazatelích už se objevuje Vladikavkaz, který je ale už za Ruskou hranicí a jen pár kilometrů na západ je Jižní osetie (více o Jižní osetii tady). Pohledy jsou to dechberoucí.

krajina Velkého Kavkazu
krajina Velkého Kavkazu

Vzhledem k převýšení (z 400 m.n.m. jedeme do 2 000 m.n.m.) a celkem čilé nákladní dopravě samozřejmě není nouze o podobné okamžiky, kdy řidiči jedoucí 20 Km/h předjíždějí ty, kteří jedou 18 km/h. Taková ta klasika. Ještě pár krav u silnice

Obyvatelé gruzínských vesnic
Obyvatelé gruzínských vesnic

a už vjíždíme do Gudauri, největšího horského střediska v Grúzii.

Je to tady úplně jiný svět než ‘dole’ v Tbilisi. Sluníčko krásně svítí, a všude kolem jen a jen zasněžené hory. Ale HORY, ne to co většina z nás, krom těch, co mají to štěstí že bydlí v Alpách či Andách znají pod tímto pojmem. Skaliska zahalená do sněhu a všude takový ten pohodový klid. Miluju takovýhle místa.

Vyhládlí po cestě a hned jdeme do restaurace a dáváme si nějakou baštu. Sedíme v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu Marco Polo dávám si rizoto za asi 15 GEL + daň (ovšem nebylo vůbec dobré) a hlavně se dáváme do řeči se spolucestujícími. Zanedlouho zjišťujem, že jsme fandové do létání a jelikož jednou z místních atrakcí je paragliding, domlouváme se, že do toho půjdem.

Nezbývá tedy, než se s někdým domluvit aby nás ‘svezl’. Zsazsa nám shání nějaké piloty, co by nás vzali a tak se s nima domlouváme. Bože, to je hrozný, fakt hrozný jednání, smlouvání, dohoda nemožná, zlatí Arabové! Chtějí 300 GEL/osoba a i po 10 minutách smlouvání nejdou pod 280. A tak vyšleme ženskou zástupkyni Martinu, jestli se něco podaří usmlouvat jí. Voilá, heuréka, za pár minut je na 225 GEL. OK, to už jde.

Smlouvání ceny za paragliding v Gudauri
Smlouvání ceny za paragliding v Gudauri

Hned nato zjišťujem, že lanovku z druhého stanoviště si musíme zas doplatit, což jsme mysleli že je v ceně. Ne že by šlo o milióny, ale nemáme gruzínskou cash a kartou tady lanovku nezaplatíte. Hrúúúza.

Vyndaváme po kapsách vše co zbývá a naštěstí ještě najdem tolik, abychom se dostali nahoru. 2x přestupujem a netrvá dlouho a jsme o dalších 1 000 metrů výše, dle ukazatele ve výšce 3006 m.n.m.

Užíváme si takovýchto pohledů

[envira-gallery slug="paragliding-ve-velkem-kavkazu-gudauri"]

A pak už jen přikšírovat a vydat se dolů. Troška té paraglidingové vysokohorské akrobacie začíná na 5:02

Všem letcům to náramně sluší a tak se necháváme zvěčnit.

Po tandemovém paraglidu v Gudauri
Po tandemovém paraglidu v Gudauri

A samozřejmě zážitky stmelují a je nám všem spolu fakt skvěle.

Nacházíme se v druhém výškovém táboře a dolů k našemu hotelu Marco Polo, kde máme sraz k odjezdu zpět do Tbilisi, musíme sejít asi 200 výškových metrů. A jak tak jdem zastavuje kolem jedoucí skútr a zda se prý nechceme svézt. A tak hurá, jedem dolů na skůtru. Je tu další ze zážitků dnešní cesty.

krajinou Velkého Kavkazu na sněžném skůtru
krajinou Velkého Kavkazu na sněžném skůtru

Tohle je naše dnešní squadra, 3 z nás pracujou v Dubaji, 4 jsou z Asie a 6 z planety Země (a já jsem ten, co není vidět)

paragliding v Gudauri
Naše squadra azzurra v Gudauri

Pak jedem dom a bavíme se cestou. Byl to jeden z těch skvělých dní, kdy ho strávíte s lidma, které jste ráno ještě ani neznali ale všechno do sebe tak nějak zapadne. Podobně, jako se mi to stalo před časem v Negevské poušti v Izraeli.

Za kulturou Grúzie

Je nám spolu tak skvěle, že se domlouváme udělat ve stejném složení nazítří další společný jednodenní výlet. Tentokráte za kulturou. Samozřejmě i se Zsazsaem, naším řidičem.

Na druhý den na srazu je nás však více a to přesně 10 a jedem už větším fárem, minibusem. Nejdřív jsme mírně zklamáni, ale pak poznáme, že i tak to je fajn. K naší původní partě ve složení Čech, Gruzínec, Thaika, Filipínka a pár z Indie přidáváme ještě Syřana (aktuálně pracujícího jako snad každý druhý tady kolem v Dubaji), Italku a pár dalších.

Navštěvujeme kláštery, soukromé domy místní aristokracie, kostely jak historické, tak právě postavené, dokonce i rodné město Zsazsy, a jdeme na večeři do jedné fajné místní restaurace.

[envira-gallery slug="za-kulturou-v-gruzii"]

Další skvělý den je za námi, naše skupina chce ještě a tak se rozhodnou jet nazítří ještě do Kutaisi a do Prometheovy jeskyně. Já ale nejedu, neb den nato se musím do Kutaisi zase vrátit a navíc stále mám v plánu navštívit Chiaturu, hornické město, kde jsou stále v provozu lanovky z hloubi minulého století a které se postupně zavírají. Loučíme se, ale ještě se uvidíme!

Cestou do našeho malého hostýlku uprostřed Tbilisi se k nám (mě s Winnie) připojuje náš nový kámoš. Psisko. Sleduje nás fakt dlouho. A je to sympoš.

[envira-gallery slug="psi-v-gruzinskem-tbilisi"]

Na druhý den, kdy moji noví kámoši jedou do Kutaisi a zpátky a já se vydávám se prozkoumat Tbilisi a navštívit ZOO. Zajímavé město plné historie a moderny. Město které bylo nesčetněkrát srovnáno se zemí, okupováno a znovu postaveno. Město, kde můžete i v zimě koupit čerstvý džus z granátových jablel. Město i přes relativní chudobu obyvatel s nemnoha žebráky, z nihž 90% je více než 65 a 80% z nich jsou ženy, a města, kde když někomu takovému dáte jednu lari, tak mu můžete reálně pomoct. Městu, které má ZOO, kterou nedávno zničila povodeň a kam stojí vstupné 2 lari. První místo v Grúzii, které jsem navštívil, kde lidé nejsou oblečení jen v černé a tmavých odstínech šedé.

Grúzie je úžasná země, místo, kde se k vám nikdo neotočí zády, necítíte žádnou proradnost, jen hrdost. Země, která se tak moc snaží otevřít světu a ukázat se v tom nejlepším světle a velmi velmi chce do EU. Evropské vlajky tady vlají u každé státní budovy, až by si neznalý návštěvník mohl myslet, že je Grúzie jedním ze zakládajících členů EU. Země, která je neuvěřitelně krásná nejen lidmi, ale i přírodou. A v létě, kdy se všechny zalesněné kopce zazelenají to může být úchvatné. Pokud si chcete v Grúzii koupit nemovitost, tak je to velmi snadné a vzhledem k pravděpodobné budoucnosti to může být dobrá investice. Chcete tu podnikat? Stačí zaplatit 100 lari a podnikáte? Jste cizinci? Nevadí!

Milujete historii? Grúzie je právě pro vás. Milujete přírodu? Pak pro vás mám tajný tip, Grúzii. A je navíc zběsile levná.

A nikomu to neříkejte!

Poslední den se ještě naše parta navečer schází v místním kasínu, kde si dáváme malé pivo za bratru 1 lari/kus (což je přesně 1/30 oproti ceně piva na Islandu), nasednu na noční shuttle z Tbilisi na letiště v Kutaisi vypravený právě pro náš let a přes Berlín letím zpět dom.

A ještě pro vás orientační náklady: Letenka Berlín – Kutaisi 36 Euro, Ubytování v Grúzii v hostelu od 3 Eur/noc, v hotelu od 9 Eur/noc, skvělé jídlo doslova za pár korun (Chačapuri za 1 GEL (9 korun), jídlo v restauraci cca od 8 GEL.

Tak zas někdy příště..

Island v zimních měsících

Po skvělém letním Islandském dobrodružství, slovo dalo slovo a vydali jsme se s parťákem Janem na Island znovu. Tentokráte v lednu – Přece jen v létě máme Island projetý křížem krážem. Inspirací nám také byla skvělá cena letenek, zpáteční z Budapešti za 3500/kus. No neberte to. A výlet to byl skvělý a poučný, s takovýmto itinerářem:

Iceland-winter-tour

 

 

Letecky na Island

Teda, začal se samozřejmě v Praze s tím, že do letadla jsme se nalodili v Budapešti, kde bylo zrovna -17° (tedy asi o 20° míň, než v naší cílové destinaci), původně plánovanou menší túru městem tedy rychle ukončujem a jedeme směr letiště Ferenze Liszta (to byl klavírista, ve své době populární více než M. Jackson v 90. letech). A tam se započal první zádrhel cesty. Měl jsem s sebou pouze příruční zavazadlo a v něm drona. Avšak dle regulí platných na Budapešťském letišti nesmíte mít drona v příručním zavazadle (ano právě takovou hovadinu tam vymysleli – nedivil bych se kdyby po lobbingu Wizzairu – aby si lidé převážející drona museli zaplatit zavazadlo k odbavení). Takže náš první úkol na cestě je udělat z příručního zavazadla zavazadlo k odbavení. Což samo o sobě problém není, ovšem s tím, že jsem potřeboval, aby dron přežil cestu bez úhony. Tedy časová rezerva, kterou jsme nevyužili pro procházku se nám dost hodila.

Vyřešilo to pár naplněných půllitrových lahví, které složily jako výztuha víka kufříku a spousta ponožek okolo drona. Byl jak v bavlnce. A hlavně přežil.

Vystupujem z letadla a máme před sebou další quest, vyzvednout si auto. Objednal jsem v rámci úspor nejlevnější řešení (na 11 dní za pouhých 276 Eur), ovšem tyto levnější půjčovny často nebývají na letišti, ale svážejí své klienty z letiště do svých centrál, které jsou obvykle +- 5 km vzdáleny. Jenže nás nikdo nečekal. Napsal jsem totiž přílet o hodinu dřív, navíc letadlo mělo asi půlhodinu zpoždění. Dovolat se nám nepodařilo (něco tam automat žvanil islandsky, vyznejte se v tom..), ale naštěstí jeden z pracovníků ‘konkurenční’ autopůjčovny, kterého jsem oslovil říkal, že sousedí ve stejné budově a tak o nás dá vědět (vzal by nás, ale měl plno). A stalo se.

 

oblast kolem Selfoss – nejlepší lokalita pro výlety po Islandu

Půlhodinu na to už jsme jeli s někým z týmu té naší autopůjčovny k nim do centrály, převzali si Hiunday i10 (odolali jsme nabídce spousty zbytečných pojištění pro nesmyslné případy a vydali se do asi 100 km vzdáleného města Selfoss, kde jsme měli zabookované naše Airbnb ubytování na celý týden (za cca. 300 Eur s bonusem). Selfoss jsme nevybrali náhodou. Nachází se totiž téměř uprostřed oblasti zvané Zlatý Okruh (Þingvellir, Gullfoss, Geyser), v dojezdové vzdálenosti od dobrých 50% tradičních islandských lákadel – Seljalandfoss, Skógafoss, Háifoss, Gjáin, opuštěná DC-3 na plážá Sólheimasandur, Černá pláž a s hodně těžkou nohou na plynu i Ledovcová Laguna – však znáte.

Dle předpovědi počasí nás čekají dva překrásné dny a tak je jdeme (jedeme) náležitě využít. Nutno podotknout, že v půli ledna znamená den čas od 11:00 do 16:00, tedy pouhých 5 hodin. (Pokud cestujete na Islandu autem, minimálně v zimě se vám bude hodit web Road.is)

 

Zlatý okruh

První den dáváme hned tu největší turistickou mantru Islandu, Gullfoss, Geysir. Je neuvěřitelný, jak je na těchhle místech snad stejně lidí, jako v létě. Brrrr.

Geyser-Iceland-Winter

Tam potkávám nejkrásnější kámen, který jsem kdy viděl. Tedy kámen je to normální, ale je strašně hezky zabalenej do zimního hávu. Bohužel se mi do záběru vměstnali vetřelci na pozadí, no ale i tak si myslím dovedete představit, jaké podmínky tam panovaly.

A hned o kus dál je Geyser, ten, který dal jméno všem svého druhu. Geyser-stone-Iceland

Aktivní pravděpodobně již 10000 let, první písemné zmínky o něm z roku 1294 a jméno Geyser dostal někdy v 18. století. V té době dosahovaly erupce kolem 170 metrů. To musela být podívaná. Bohužel Geysir má erupce značne nepravidelné a někdy se i na několik let úplně odmlčí. Čekat tedy na něj se dá přirovnat k čekání na Godota.

Naštěstí jen pár desítek metrů je vzdálený Strokkur, který má erupce každých cca. 8-10 min jež obvykle dosahují výšky 20 metrů. Pravdou je, že někdy je to jen cca 5 metrů a to jsou pak vzdechy lidí kolem značně zklamané. Zato když je to hodně, vřískot kolemstojících nezná mezí.

[envira-gallery slug="strokkur-during-the-winter-days-in-iceland"]

Užíváme suprové zimy (sice se to zdá drsný, ale je jen asi -5°, takže žádná hrůza) a jedem jen o pár kilometrů dál, ke na nás čeká Gullfoss.

Všude krásně sluníčko, sníh a miliony turistů. Inu Zlatý Okruh. snad všichni co přijedou na Island se tady stavěj. Loni jich bylo 1 200 000 a každý rok se toto číslo o cca 25-30% navyšuje.

Ale je tu krásně. Jestli má někde Ledová královna sídlo, tak to musí být poblíž.

Gullfoss Iceland Winter

A jestli se ptáte, kde jsou všichni ti lidé..? Tak vězte že prohráli souboj s PhotoShopovou funkcí delete. Bez nich je to totiž takové .. hm, jak to říct .. lepší.

Čas docela rychle běží a tak jedem zas pomalu dom. Ještě předtím se ale stavujem v Krónanu nakoupit (to je jedno z míst, kde se vám při nakupování na Islandu neprotočej panenky úplně, ale jenom trochu:).

Nadruhý den další várka islandskýh monumentů. Phodlně se usaďtě!

 

Jižní Island – vodopády a další zajímavosti

Vyrážíme brzo ráno, protože chci stihnout východ slunce nad už léta opuštěnou DC-3kou. A když míjíme Seljalandfoss, tak se bavím. Všechny země světa nasvěcujou kostely, hrady a zámky a tady maj nasvícenej vodopád, supér! A jsme tu sami, neuvěřitelný.

Seljalandfoss winter iceland

Bohužel taková ta klasická procházka za vodopád protentokráte nepřicházi v úvahu. Chodníky pokrývá ledová krusta a cestička je zavřená. Není se čemu divit, kdyby to tak nebylo, mohli by na místní parkoviště přesunout úrazové oddělení a měli by plno.

Seljalandfoss famous icelandic nature attraction winter panorama

Wow, to snad není možný, taková atrakce a jsme tu sami! Užíváme chvíli kouzlo okamžiku, sedáme do auta a jedem k Sólheimasandur. Od silnice je potřeba k opuštěné DC-3ce jít asi 4O minut pěšky. Ještě před 2 lety šlo jet autem, ale turisti dělali na té cestě takový bordel, že se místní farmáři rozhodli jí prostě pro cizáky zavřít a choďte si pěšky.

No už cestou tam je jasný, že fotit tady vrak letadla při východu slunce má dnes v plánu víc lidí. Prostě islandská klasika, někdy je to tu skoro jak v Indii, prostě nikdy nejste sami. Nad obzorem je však taková prapodivná oblačnost, tak ani fotky nejsou nijak famózní. Chodím kolem dokola a snažím se najít nějakej pěknej úhel, ale však víte, kde nic není …

Solheimasandur abandoned DC-3

Kdo mě znáte, víte, že jsem člověk s lítámím v krvi (a teď už to víte všichni), tak mě vždycky potěší, když se můžu podívat do kokpitu. Pravda, tady je ‘trochu očesaný’ (úplný ledadlový kabríolet:). Však ale prolézat se tam a užít si to je fajn. Už jen kvůli tomu se sem vyplatí jet.

Solheimasandur abandoned DC-3 winter

Ano, pravda, horizont je sice na první pohled nakloněný, ale právě tak, aby byl do roviny kokpit. Když tedy nakloníte hlavu trochu doprava, doufám že budete mít pocit, že jste tam.

No je to tu fajn, ale příliš lidí. Tak se vydáváme na další třičtvrtěhodinovou cestu od vraku k autu a tamodtud k vodopádu Skógafoss.

Lidí už je u něj o poznání víc než ráno u Seljalandfoss. Nedivím se, je tu krásně. Tak úplně kýčovitě. Pavlína Jarošová, slavná to portrétní fotografka k tomu vždy nezapomene dodat: ‘Kýč jak bič’. Však se podívejte:

Skogafoss waterfall iceland winter

pohled zhora:

iceland skogafoss winter aerial view

a mám tu i nějaké droní pohyblivé obrázky

To bylo drámo, co?!

Nevím co mě to popadlo, ale dali jsme si s Honzou závody, kdo to vyběhne první nahoru, na vrchní vyhlídku. Teda závodil jsem jenom já a dal jsem to závodním tempem asi do třetiny. A pak jsem měl až nahoru jazyk na vestě. No jo, svět už není, jaký býval.

Pak zas Krónan v Selfossu a jdem do hajan. Další dva dny je venku nevábně (předpověď nelhala) a tak se oddáváme digitálnímu nomádství.

Začíná se rozednívat a z okna, se nám naskýtá takovýhle pohled. iceland accommodation Selfoss

tak to vypadá, že dnes bude zase pěkně. Plánujem výlet ke kráteru Kerið a pak ještě do nedalekého národního parku Þingvellir (výslovností pak Thingvelír).

Kerið, asi 3000 let starý kráter vulkanického původu je v té sněhové závěji k nepoznání. Jezírko je pokryté ledem a zasněžené, takže poté co zaplatíte 400 ISK vstupný uvidíte v zimě asi toto.

Kedrid volcanic crater iceland winter

No, když už jsme tam byli, sešli jsme dolů a já alespoň udělal pár kroků po zamrzlém jezeře a měl skvělý pocit, že chodím po 3000 let staré vodě. Za ty prachy to pak prostě stálo!

 

Þingvellir – Islandský poklad

A pak do NP Þingvellir. Ale jelikož jsme byli ráno ‘líný svině’ a v zimě se po islandských silnicich, na kterých je asi 5 cm silná vrstva ledu nedá jet příliš rychle (což ostatně nejde ani v létě), přijíždíme už téměř za tmy.

Tak to vypadá že si to tu necháme ještě na zítra.

Þingvellir se tedy stává nadruhý den naším primárním cílem. Pokud máte právě dějepis, tam můžete na svojí paní učitelku zamachovat tím, když jí řeknete, že právě tady byl někdy roku 930 založen první parlament moderní doby. Až v roce 1844 parlament místní přesunuli do Reykjavíku, dnes hlavního města Islandu. Počasí nám ale moc nepřeje, po cestě k vodopádu Öxarárfoss se zatáhne už úpně a vypadá to tam, jako bychom šli na polární výpravu.

Oxararfoss Thingvellir Golden Circle Iceland winter tour

Tohle není turistická idylka a opět myslím na to norské – okřídlené – není špatného počasí, je jen špatné oblečení. A to bohužel pro nás máme na sobě.

A co se nestane? Zázrak! Než stačíme dojít k autu, tak se mraky rozestoupily a na Zemi proniklo slunce. Wow, konečně chápu tu ‘poučku’, že na Islandu se počasí mění co 5 minut. Öxarárfoss je teď zalitý zlatavým slunečním závojem, obloha je úplný azúro. A tyto dvě fotky od sebe dělí pouhých 23 minut.

Oxararfoss during the winter days in Iceland

Využíváme krásnýho počasí k procházce mezi skalisky (právě tam, kde se točil kus seriálu, který možná znáte. Hra o trůny, či tak nějak se to jmenuje). Teď v zimě se mi tu líbí mnohem víc, než v létě. Protože v létě to tu vypadá, jako 50 odstítů černé, kdežto teď je to navíc pocukrované sněhem a to tomu zdejšímu prostředí dodává úžasný kontrast a hloubku. Skvělý.

Takovéto pyramidky se dřív stavěly kvůli orientaci v terénu.

Thingvellir golden circle Oxara Althing

Príma procházka a když už jsme tady, tak proč nezavítat do Reykjavíku, že? Jedno z nejdražších hlavních měst světa si nesmíme nechat ujít.

Dny jsou krátký a opět se smráká, což ale pro objevování města není na překážku. Naopak, mnohým městům příkrov tmy pomůže. Ovšem Reykjavík je celkem hezký město i přes den to nutno uznat. Krom několika lokalit jsou to vlastně samé rodinné domy. Big Town.

Pro začátek se jdeme zahřát pivem a kafem do jednoho z Reykjavíkských podniků.

Restaurant in Reykjavik

Bratru platíme asi 1700 ISK, na naše asi třistapade. Teda tady vědi, jak vydělat prachy. Krach na ně!! Norsko hadr. Děs.

A pak hned do ulic

Streets in Reykjavik

A pak spát.

 

Povětrnostní podmínky na zimním Islandu

Cesta z Reykjavíku dom se však díky počasí stává adrenalinovou atrakcí. Sněží jak ďas, chvílemi je viditelnost sotva 20 metrů. Skoro zastavuju, ale kolemjedoucí jsou drsňáci. Valej to 70 tkou ‘jako by se nechumelilo’. Nechápu. Jakože fakt. Dokonce vidíme dvě nehody.

A co se nestane? Večer dávám řeč s naším panem domácím a i on jel právě před chvílí z Reykjavíku. A hrdě mi oznámil, že byl jeden z těch, co to valil 70 a víc. Zkusil jsem ‘argumentovat’ že jet na zledovatělé silnici při v reálu rychlosti auta vlastně nulové viditelnosti je ‘trochu divoký’. Jen tak odvětil: ‘V pohodě, mám v pneu hřebíky a tu cestu perfektně znám.’ Inu dobrá.

Na další den vyrážíme směr Háifoss, jedno z našim oblíbených míst ještě z léta, kdy tu ani uprostřed turistické sezóny téměř nikdo nebyl.

Cestou se zastavujeme u Hjálparfoss, takový malinký vodopádek hned poblíž silnice č.32. Od hlavní jedeme asi 500 metrů po naprosto zasněžené a zamrzlé polní cestě. To je s Hyundai i10 úplná rally panečku. Baví mě to!!

hjalparfoss icelandic winter days

No moc zajímavý to tu není ani v létě, dobrý tak na svačinu, ale to je tak vše (v Islandských intencích samozřejmě!) a jedem rally zpět na hlavní – víc než jízdu po silnici to připomíná jízdu v ledovém korytu. Dobrý na tom je, že ať děláte jakýkoli skopičiny, tak ven prostě nemůžete vypadnout.

Na hlavní doprava, prudce do kopce a za chvíli vysedáme z auta a je před náma 7 kilometrů naprosto zasněženou krajinou. Hned ze začátku vidíme ještě stopy nějakého auta, ale po chvíli končí, propadají se a poblíž je zlomená lopata. Auto už nikde. A to bylo asi po 100 metrech. Jestli tady někdo chtěl dát těch skoro 7 kilometrů autem, tak byl fakt odvážnej (místy je dobrý metr sněhu, možná i trochu víc).

Hmmm..Háifoss je stále krásný. A bez vlezlejch turistů.

haifoss during the cold snowy winter icelandic days

No řekněte, nevyplatí se za takovouhle podívanou jít 7 km sněhovou pustinou?! Jen, ono to tak na té fotce není vidět, ale vodopád má 122 metrů, tedy asi 2x tolik, co Petřínská rozhledna.

Chvíle kochání a jdeme zpět.

Nedaleko odsud a na té samé odbočce z hlavní cesty je Gjáin, pohádková krajina, kde žijí Elfové, ale jiným směrem než Háifoss, takže to dnes nemáme šanci stihnout. A myslím, že krásu Gjáin dělá především jejich letních 50 odstínů zelené a pokud je tedy teď pod sněhem, asi to tam nebude tak sexy.

Jsme zpět doma a týden v našem ubytování se nám naplnil, nazítří vyrážíme směr jihovýchod. Předpověď je k nám milá a tak to vypadá na skvělý den. Naším cílem je Höfn, městečko na jihovýchodě Islandu, které už máme omrklé z léta, kdy jsme tam pár dní také strávili. A cestou samé krásy.

Děláme bleskovou zastávku u Seljalandfoss, kde ledová krusta z chodníků zmizela a dá se tedy jít opět až za vodopád. No neměli jsme to dělat, protože nám ‘napršelo’ na kalhoty a mít v teplotách kolem nuly úplně mokrý kalhoty není nic moc. Naštěstí máme v autě vyhřívaný sedačky. Super, hoděj se.

Seljalandfos near Golden Circle Icelandic

Iceland Seljalandfos near Golden Circle winter Icelandic

Zatím tedy moc krásně není, ale vedur.is říká, že by se to mělo s postupem času zlepšovat.

A je to pravda. Míjíme Skógafoss, odbočku k Ostrovům západních lidí Vestmannaeyjar a blížíme se k nejjižnějšímu místu islandu, městečku Vík í Mýrdál (kde je v létě celkem fajnej, i když absolutně přelidněnej kemp). A poblíž na skaliskách spousty fešáků Papuchalků.

Jednou z místních atrakcí je Černá pláž Reynisfjara a hned u ní jeskyně Hálsanefshellir, která je z takových vulkanických šestihranů. Pro mě fajn, ale pro geology myslim to tady musí být jeden obrovskej orgasmus.

Hálsanefshellir Cave at Reynisfjara Black sand beach

A marně tu mají napsáno: ”!!POZOR NA VLNY, JSOU NEBEZPEČNÉ!!”, jednou za čas si tu moře někoho vezme. Naposledy asi před měsícem německou turistku.

Jestli na Islandu v zimě něco chybí, tak ovce. Zatímco v létě jich je všude plno, teď v zimě jsme je zahlédli jen jednou, někde u stodoly, ven se jim nechtělo. Ale koňů je venku pořád stejně. V létě to v poměru k ovcím nevypadá, že by jich tu měli nějak moc, ale teď v zimě se zdá, že jsou na každým rohu. A sekne jim to.

 

icelandic horses

Míjíme Vík, potom i slavný kostel Hofskirkja a přejíždíme (po pár set kilometrech) most, blinkr, odbočení doleva a jsme tam.

 

Jökulsárlón – Ledovcová laguna, hurá!

Počasí krásný, bohužel sluníčko už pod horizontem, přece jen těch 350 kilometrů nějakou chvíli trvá, tím spíš že se zastávkama.

Jdeme zas kus kolem jezera, ale protentokráte žádné zvuky lámajícího se ledu neslyšíme, přece jen v těchto teplotách kolem nuly se asi led zas tak často lámat nebude. Dokonce ani žádný turistický vozítka tu teď v Laguně nejezděj, asi by mohly zamrznout.

Jokulsarlon icelandic glacier lagoon winter

Jokulsarlon icelandic glacier lagoon winter days

Stavujeme se ještě na ledové pláži (v angličtině zvané ‘Diamond beach’, kde moře vrací na břeh kusy ledových ker (z nichž mnohé jsou několik metrů velké). Nějací Japonci tam mají photosession, dělaj blbosti a jeden z nich končí úplně mokrej. Ale evidentně se bavěj.

Jokulsarlon diamond beach japanese tourists

A hurá do Höfnu, do našeho dalšího Airbnb bydlení (opět s využitým bonusem – stačí se jednoduše odregistrovat a znovu zaregistrovat:).

Höfn je taový maloměstečko, krom jedný hamburgrárny a benzínky tam nic moc není (OK, v létě tu je obrovskej kemp), ale je to tu sympatický a jsou tu strašně hezký pohledy přes moře na Vatnajökull, na největší evropský ledovec.

Nazítří je předpověď nevalná, ale ještě si chceme udělat výlet zpět k Ledovcový laguně a trochu víc si jí užít. A taky mrknout k její sestře Fjallsárlón.

Předpověď nekecá, my tvrdošíjně jedeme k oběma lagunám, ale je to marný, je to marný, je to marný. A zbytečný. Vlastně ani pořádně nevystupujeme z auta. Je hnusně, fouká silný vítr. A k tomu nikde poblíž benzínka a kontrolka svítí ostošest, snad to zvládnem zpátky do Höfnu. Vítejte na Islandu, hloupí a pošetilí turisté!

Cestou potkáváme zajímavou stavbu. Opuštěnou, ale hezkou. Takových je na Islandu spousta.

abandoned Iceland

Užíváme si druhou noc a jedem dál na východ.

Míjíme opuštěnou vísku, kde se nám v létě podařilo natočit jedno virální video, které má do dnešního dne asi 226 000 shlédnutí

abandoned icelandic village

Potkáváme nějakého toulavého soba, který je ale tak plachý, že než zastavím, vytáhnu foťák, tak je fuč. Za soumaraku se před námi rozprostírá krása Reydarfjorduru, kde neodolám a proletím se s dronem. (A kde jsme mimo jiné v létě poprvně na Islandu na několik dní kempovali).

A pak už rovnou do našeho dnešního ubytka Egilsstaðir – metropole východního Islandu (s úchvatnými 3000 obyvateli). Chvíli bloudíme a pak hned..postel! A jaká skvělá. Suveréně nejlepší z našeho pobytu. Za 60 Eur/noc, no neberte to!

 

Severní oblast Islandu

Ráno se pak vydáme na nejdelší etapu naší cesty. Opouštíme Egilsstaðir, míjíme islandské náhorní plošiny severovýchodu..

icelandic highways notheast

hejně lemované takovýmito značkami..

closed road stop iceland

..rád bych na tomto místě upozornil, abyste tyto značky respektovali. Už jen kvůli své peněžence. Slyšeli jsme o případu, kdy dotyčného stálo 500 000 ISK ho odtamtud vytáhnout!..

děláme si skoro 50 kilometrový výlet mimo Ring road k vodopádu Dettifoss (tady bych jen rád upozornil ty, kteří k němu budou chtít jet, že v zimě je ‘východní’ cesta – silnice č. 864 zavřená, příjezd k vodopádu je možný jen po silnici č. 862!), který je ale kvůli sněhu dostupný jen ze vzdálené vyhlídky (tedy viděl jsem tam nějaké stopy odvážlivců směrem dolů k vodopádu, ale..hmm..vedly jen jedním směrem..)

Dettifoss icelandic wonder winter days

Poblíž Mývatnu se v oblasti Hverir procházíme mezi termálním sirnými poli (to si nepřejte cítit)

Hverir Myvatn

míjíme jedny z těch krásných vodopádů (které tedy po západu slunce už tolik nezáří) – Góðafoss (jak krásně jsem o nich v létě psal..)

Godafoss icelandic wonder attraction winter days

Sjezd k Akureyri je krásnej a to jejich letiště, který vede do jezera mě fascinuje, dáváme si tam nějakej ten párek v rohlíku a po chvíli orazu spěcháme dál. Na rozdíl od minule jsme si totiž zarezervovali ‘lístky’ na zítřek do Modré Laguny, na osmou. To byly poslení, které měli asi 5 dní dopředu. Jinak pak zas až hodně večer, kolem pátý. Jenže to už je tma a navíc nám v sedm letí letadlo, tak bychom si to moc neužili.

Kilometry, desítky kilometrů, stovky kilometrů ubíhají. A najednou se to stane. Obloha se prozáří a .. moment.. je tam! Polární záře, severní světlo, aurora borealis. Těší mě.

icelandic northern lights aurora borealis

Malá zastávka v Reykjavíku, tentokráte na hamburgra (restaurace už neměly otevřeno, ale maj tam dost stánků primárně sloužící pijanům) a pak ještě kus k Modré Laguně. Jsou 3 ráno, máme dneska za sebou skvělých 692 kilometrů a jdem si dát úsporného šlofíka v autě (s námi jsou tu ještě jedni nedočkavci, jinak prázdno).

Ráno hurá do fronty a šup do vody. Má něco mezi 38°-40°, takže se v tom dá být. A na xicht si můžete napatlat nějaké křemíkové bahno. Pak to vypadá nějak takto.

 

blue-lagoon-selfie

A to by bylo z výletu pomalu vše, protože – vrátit auto, nasednout na letadlo, doletět do Budapešti, koupit si lístky na vlak, přetransportovat se nočním Budapeštěm z letiště na vlakáč, koupit si nějakou baštu, nasednout na vlak, přejet pár statních hranic, dát si ve vlaku svíčkovou s Plzní za míň, než stálo nějaký islandský pivo v Reykjavíku – tady moc už není o čem psát.

Tak zas někdy.!

Kam dál?

Všechny cestopisy autora

Letní šestitýdenní islandské dobrodružství

42. Jak to bylo špatně a jak to je správně

Když se zlepšujeme a věci opravujeme, dostáváme se od stavu, kdy jsme něco dělali špatně do stavu, kdy to děláme lépe (ještě ne nutně perfektně). Poté co víme co a jak zlepšít, je dobré si vědomně opět vyzkoušet dělat danou věc postaru – špatně – a uvědomit si rozdíl.
Nejen, že poté budeme dělat věci vědomně, ale lépe si všimneme, když zklozneme k tomu, dělat věci zase postaru – špatně.

41. Odstraňit tu chybu, která nejvíce zpomaluje

Každá činnost, které se věnujeme a kterou chceme zdokonalit je ve skutečnosti složitý komplex různých jednotlivostí. A naším cílem je všechny tyto jednotlivosti dotáhnout k dokonalosti.
Každý den si musíme zvolit to, čím se budeme zabývat a co budeme zlepšovat. A mělo by to být právě to, co je od té dokonalosti vzdáleno nejvíce. Nejslabší článek řetězu, největší koule na noze.
Pokud máte učitele, kouče či trenéra, je to právě on, kdo by měl tyto věci nejlépe identifikovat a také ukázat jak dál.
Pokud nikoho takového nemáte, identifikace toho, na čem je právě potřeba nejvíce makat je na vás. A obvykle je to to, co se nám nechce. Protože to co nám jde, jde samo a není na tom (alespoň prozatím, dokud se to nestane právě předmětem tohoto bodu) třeba pracovat. I když by nás to bavilo.

Island – neobjevená perla digitálního nomádství

Je březen a s kamarádem a spolupachatelem několika online projektů (např. TilQuote či Spybnb) hledáme to nejlepší místo, kde budeme moct v klidu pracovat. Omámeni ideou digitálního nomádství zavrhujeme Prahu a po vzoru Tima Ferrise vybíráme mezi místy, kde naše příjmy zásadně převyšují náklady.

Bohužel žádná destinace která nám přichází na mysl není dostatečně COOL, bezpečná (ne, o život se nebojíme, ale bojíme se o naše věci v hodnotě vyšších statisíců), dostatečně nudná na práci a zároveň atraktivní pro čas, kdy se budeme chtít věnovat objevování nového.

Až na Island.

 

Příprava cesty na Island

iceland2016

Jenže jelikož plánujeme vyrazit na delší dobu a krom toho, že chceme digitálnit, tak chceme i nomádit, Island zprvu zavrhujeme – koukli jsme totiž na to, kolik stojí na takovou dobu půjčit auto. A tady by Tim Ferris zaplakal. Jenže jen krátce nato přišel kolega Jan s celkem zvrhlým nápadem, když jen tak prohodil ‘Hele, a co kdybsme na ten Island jeli po vlastní ose?’.

No nápad to není zlý, ale jezdí na Island vůbec něco? A jestli jo, není to tak trochu drahý špás?

Jako ano, je to celkem drahý špás, ale jak vidíte, článek má pokračování, takže taková maličkost nás nemohla odradit. Jedinné spojení, díky kterému se můžete ze Starého kontinentu dostat na ostrov Island (anglicky Iceland tak vtipně nezní) je díky Faerské společnosti Smyril Line (Smyril je nějaký druh ptáka – to jen tak machruju pro zajímavost). Pravda, ani koupit si lístek pro dva lidi a auto na některý ten letní termín není tak snadné (a to palubní lístky řešíme koncem března a už maj docela plno, hlavně pro auta!!), ale po asi 17 emailech se nám daří najít vhodné termíny. Konečná cena pro dva lidi a jedno auto na cestě mezi Dánským městem Hirtshals a Islandským Seydisfjordur s kajutou na cestě tam a pryčnou na cestě zpět okořeněné o 2x oběd byla 1757 Euro.

A kedže při plánování tohoto tripu mě naprosto uchvátí tato fotografie,

aaa_1771i

nemůžeme nevyužít možnosti stopoveru na Faerských ostrovech. V rámci našeho itineráře však můžeme volit už jen mezi třídenním a desetidenním zastavením. Deset dní na Faerských ostrovech by už asi bylo moc, bereme tedy tři. Pokud vás však čas netlačí a máte tu možnost, zůstaňte alespoň týden. Už jen proto, že se vám může dost dobře stát, že ze tří dnů na Faerech vám bude 3 dny pršet.

Čas plyne a odjezd se blíží a mě nezbývá, než před tak dalekou cestou dát do servisu našeho spolusouputníka a věrného a spolehlivého cestovatele (znáte odsud a taky odsud), Toyotu Corollu r.v. 1994 s 225 000 kilometry. Jako měl jsem obavu, řekl jsem ať jí proklepnou velmi důkladně – ať to stojí co to stojí a že pokud se servismanovi nebude cokoli zdát, půjčíme si nějakého toho Yetiho. Jen neradi bychom zůstali někde ‘viset’ cestou. Verdikt servismana je neúprosný, nicméně pro mě ani trochu překvapivý. V minulosti jsem ho slyšel už nesčetněkrát a zněl právě takto: “vyměnil jsem vám olej a dofouknul zadní gumy, jinak s tím nic není – šťstnou cestu a pošlete pohled”.

Je 22. července vše máme připraveno a já jako už potolikáté píšu jeden z mých nejoblíbenějších FB statusů ‘I cesta dlouhá deset tisíc mil začíná prvním sešlápnutím plynu‘.

V městě nechvalně známém jako Aussig si dáváme u tamních vietmamců rozlučkovou čínu a pokračujeme dále na sever. Hodiny a stovky kilometrů ubíhají, šeří se o poznání později než u nás na jihu. Kolem jedné si dáváme první cestovní opravdu velké kafe (kam se hrabe Starbucks, to se nedá srovnat!) a o pár hodin později i první zdřímnutí.

Na druhý den křižujeme Dánsko a kolem poledne dojíždíme do města Hirtshals. Nejdelší jednorázová etapa naší cesty je tedy úspěšně za námi. Nakupujem nějaký pevninský zásoby a ‘nastupujem’ na trajekt. A pak Faerská hymna, klakson a vyrážíme.

 

Trajektem Smyril line směr Island: Hitshals – Tórshavn

Dostáváme lehkou cestovní horečku, a abychom jí zahnali, jdem si dát nějaký to dobrý dánský pivko. A já celkem dost zmožen více než 1 300 kilometrama za volantem celkem rychle usínám.

Probouzím se po pár hodinách a jdu se kouknout, jak vypadá širé moře. A co nevidím? Jen pár kilometrů od nás pobřeží. Norsko. Jižní Norsko. Krása. ..A vzpomínky. Mnoho vzpomínek.

Je jich tolik, že jdu radši zase spát. V kajutě se po pivu spí dobře, budím se až na druhý den, vyjdu ven, potkám se s Honzou a máme zase krásný výhled, tentokráte to nejsevernější Skotsko. Území, které snad ještě nějaké to (sto)letí bude v EU. Otherwise, I miss you all.

northern Scottland

 

Toliko na dlouho pevniny a čeká nás asi 8 hodin bezútěšného a širo širého moře. Jak moji arabští bratranci nejsou moje favorizované etnikum, jednu věc říkají dobře, a to že duše cestuje rychlostí velblouda. Jasně, trajekt jede na plnej výkon a tedy rychlostí cca 20 uzlů, velbloud by musel být teda celkem řádně splašenej. A že by se mu chtělo cestovat non-stop si taky nemyslim, ale řekl bych, že pointa je jasná. Tím spíš že přefiltrovaná tou neutuchající bezprostředností naprosto všudypřítomného oceánu.

 

Cestování po Faerských Ostrovech

32 hodin poté, co jsme odrazili od Dánských břehů se nám na obzoru začnou rýsovat břehy Faerských ostrovů.

approaching faroe islands

Párkrát zahouká siréna a jdu nastartovat Plechovku. Pro ty, kteří četli mé starší články vědí o čem je řeč, ti kdož čtete toto jako první můj cestopis vězte, že Plechovka je právě ta má Toyota Corolla r.v. 1994. Za chvíli se setmí, tak ať dojedem do kempu postavit stan. Jako základnu pro náš pobyt vybíráme hned a právě přístavní město Tórshavn – Thorův přístav. Je to odsud všude kousek, tedy alespoň po těch ostrovech propojených silniční sítí, za 3 dny ani víc nestihneme. I když v plánu máme výlet vrtulníkem, na Faerech je totiž vrtulníková přeprava součástí zdejší veřejné dopravy. Zarezervovat i váš let si můžete tady. Těším se, moc. V letadlech mám jako pasažér i pilot nálétány desítky, vlastně možná stovky hodin, ve vrtulníku jsem ještě neletěl. Navíc, jak jinak se dostat na ostrov Mikines proslulý svými útesy plně obsazenými mořskými ptáky.

Stavíme stan a jdem spát. Ráno nás probouzí déšť.

Dáváme si snídani ještě společně s jedním Čechem a dostáváme několik tipů, kde co vidět. Vzhledem k dnešní předpovědi počasí pro dnešek volíme pracovní den. Jsme totiž po dvoudenním datovém půstu, zapomněl jsem se zmínit, že na trajektu stojí 30 hodin neuvěřitelně pomalého internetu 16 euro (platné pouze pro jeden přístroj) a tedy si dáváme pauzu. Odpoledne však samozřejmě děláme alespoň krátký výlet tady po ‘našem’ ostrově. Sexy místo, že?! I když jak vidíte, oblačnost je proklatě nízko.

aaa_1427i

 

Nadruhý den a ani na den další nevypadá předpověď nijak dobře, jenže my nemáme čas taktizovat. Našim dnešním cílem se stává Vidareidi, cestou máme takováto super panoramata..

Faroe islands road to Vidareidi

Tato fotka naprosto charakterizuje Faerské ostrovy, ať tam pojedete kamkoliv, vypadá to právě takto.

Pro Faerské ostrovy je krom vulkanických kopců vlastní ještě jedna věc, ovce. Portrét těchto dvou mám archivovaný pod označením Beavis a Butt-Head na Faerech.

 

Také na ně narazíte všude a dávejte pozor, abyste na ně – resp. do nich nenarazili doslova.

Ve vidareidi také prvně vytahuju svou novou hračku – drona. Jestli totiž některé země tomuto novému technickému stvoření nepřejí, pak Faery a především Island jsou pro drony úplný ráj. Létat můžete všude, kde chcete, krom míst kde to je zakázáno, jako jsou např. národní parky, města a blízkost letišť. A takových míst je na naší cestě poskrovnu. První výlet s dronem a kostel ve Vidareidi.

Voilá..

 

Příjemný den kalí podezřelé rudo na obzoru. Už se stmívá, přesto ta barva je tak strašně jasná. WTF?? To přece nejsou velryby, že ne?!!!

Jsou.

whale killing in Faroe Islands

Faeřané u mě maj jeden fakt kurva velkej černej puntík. Prej tradice. Fuck! M.j. toto je jeden z důvodu, proč nechtěj do EU.

Čas tu běží nějak rychle, ještě jsme se pořádně neprojeli a zítra už odjíždíme. Jednu povinnost tu však na Faerech ještě máme. Od roku 2006, kdy místní zprovoznili tunel na ostrov Vágar ji máme i o dost snažší, než cestovatelé v dobách dřívějších. Návštěvu vísky Gasadalur – ‘Údolí hus’ a především toho ikonického místa. Jedná se o vodopád, jež možná ani nemá jméno, ale který budete chtít odteď už navždy vidět. Ano, je to právě ten, kvůli kterému jsme sem jeli, je to tento fešák.

 

aaa_1771i

Bohužel fouká strašně silný vítr a tak se bojím pustit na výlet drona, abych vám sprostředkoval alespoň trochu neokoukaný pohled.

Tak to bychom měli, já si odškrtávám položku na mém bucket listu a můžeme se vydat směrem zpět k přístavu. Samozřejmě se zastávkou a několikahodinovou procházkou podél největšího jezera na Faerech – Sørvágsvatn. Jezero má tvar banánu o rozloze 3,4 km2, a zajímavé na něm je, že je

Sorvagsvatn

že je ve výšce 40 metrů nad mořem a také ve vzdálenosti jen pár desítek metrů od moře. Některé pohledy jsou opravdu zajímavé.

Vracíme se zpět do Přístavu boha Thora, naloďujeme se a ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů proplouváme mezi Faerskými Ostrovy

leaving-faroe-islands

nejdříve směr Atlantský oceán a později přes noc na Seydisfjordur, naše přístaviště na Islandu. Vzhledem k tomu, že nám zbyly ještě nějaká data, stahuju film Prostředníci o takových internetově podnikatelských punkáčích. To aby nám cesta rychlejc uběhla. Ještě faerské ‘ovčí’ pivo a jdeme spát.

 

Island – nádherná země ohně a ledu

Je čtvrtek 28 července ráno a po třídenní usilovné plavbě se přibližujeme k Islandu. V rámci příprav na tuhle cestu jsem pročetl stovky blogů a snad tisíce postů o Islandu. A v žádném z nich jsem se nedočetl o Islandské CAMP Card, kdy za poplatek 15900 ISK (tedy asi 100 Euro) máte 28 nocí ve vybraných kempech zdarma pro 2+4 osoby (2 dospělý a čtyři děti do 16 let). S tím, že za pobyt pak v kempu platíte taxu ve výši 111 ISK/noc (což už se dá zvládnout:). Zatím nebereme, ale bereme v potaz. Hlavní je, jak budou kempy vypadat, zda se půjde někam ‘uklidit’ a mít klid a prostor na práci.

Kolem půl deváté přirážíme ke břehu a opouštíme jistotu trajektu a vydáváme se na tektonicky velmi nejistou horkou půdu Islandu. Zatím to tu vypadá úplně jak na Faerských ostrovech.

Vyjížďíme pobřežní kopce a naším prvním zastavením je východoislandská metropole Egilsstaðir. Tedy abychom si to ujasnili. Ano, je to na místní poměry opravdu velké město, dokonce největší město Východního Islandu. Tato místní metropole má dle údajů z roku 2011 přesně 2257 obyvatel (ne, nezapomněl jsem nulu!).

Ovšem to není až tak důležité. To opravdu důležité je, že v 9 ráno otevírají obchody a my si budeme moct koupit datovou SIMku. Volíme providera Siminn (na Islandu jsou v současnosti k výběu 3 provideři, Vodafone, Siminn a Nova). Za 15 euro koupíte aktivační balíček s prvním GB dat, až vám data dojdou, můžete si dobít dle vašich požadavků, 1 GB stojí 1300 ISK (12 Euro), 50 GB pak pouhých 5300 ISK (50 Eur). A to právě berem. Jediným limitem je pak 30 dní čerpání dat.

To nejdůležitější máme za sebou a jedeme do městečka jménem Reyðarfjörður, kde se nachází jeden z kempů akceptujících CAMP Card. Naše pracovní místa maj k naleštěnejm posh kancelářím dost daleko, ale je to přesně to, co potřebujeme. Klid a zásuvky. Jsme skromní, miliardy na účtě očekáváme až napřesrok.

working-space-iceland-camp

Je to pár dnů, co jsme přemigrovali některé naše weby na Amazon Web Service, což se stává na pár dní naší prioritou. Něco máme nastavené špatně a bez zjevného důvodu máme vítr v peněžence. Weby ‘na neutrál’ žerou 40 USD/den, což jednoho nepotěší. Jelikož do konce měsíce je jen pár dní a naše pracovní zázemí nám vyhovuje, trávíme tu hezké čtyři dny. Krom práce ještě plánuju přesný itinerář cesty. Rozhodně nechceme minout žádný z důležitých vodopádů, papuchalky, opuštěnou DC-3ku (tu hlavně já), projít Reykjavík, vykoupat se v Modrý Laguně a projet Západní Fjordy. Vzhledem k tomu, že Plechovka nějaký větší cesty terénem prostě nedá, budeme muset minout pár zajímavostí ve vnitrozemí. Přemýšlíme, že si na pár dní půjčíme terénní auto, ale na druhou stranu Island má i bez toho hodně co nabídnout, tak to asi necháme na jindy.

Děláme si výlet tady po okolí a poprvé zkoušíme silnici třídy F – čili Fjell – horská. A já se dál učím, jak s dronem. Fotit umim, lítat taky, tak to teď jen propojit.

Jako řeknu vám, že jsme z místní přírody u vytržení. Je to tu prostě hezký, krásný, nádherný.

No a na druhý den dostávám zprávu od jedné mojí známé, která u nás byla jen před pár týdny Airbnb hostem a když zjistila, že jedu na Island, strašně dlouho jsme se bavili a nejen, že jsem dostal spoustu dobrých tipů o Islandu, ale také máme pozvání na oběd. A to že někde poblíž Reykjavíku je někdo, koho znáte je fajn. Ve zprávě se píše, že se právě konají velké islandské svátky a máme se jet podívat do Neskaupstadur, kde bude velká sváteční mecheche. Celí natěšení, že zažijeme nějakou tu nefalšovanou islandskou kulturu vyrážíme. Jako OK, jedem trochu pozdějc, ale když jde o tak velkou událost, určitě budou všude stále davy.

neskaupstadur-fest

Nejsou.

No neva, stávaj se horší věci. Užíváme si prvního většího výletu a pomalu se vracíme průsmykem zpět do Reyðarfjörður. Navečer se kochám krásou prostředí našeho kempu.

Reydarfjordur at night Iceland

 

Silnice č. 1 aneb Ring Road

Okolo Islandu vede jen a pouze jedna silnice, tzv. Jednička, známá též pod označením Ring Road, a proto jsou tu vlastně jen dva možné směry, kudy se vydat. A to buď po směru nebo proti směru hodinových ručiček. 99% cestovatelů při svých cestách jezdí proti směru, jenže jsou to ti, kteří mají jako výchozí bod Reykjavík, tedy druhou stranu ostrova. Pointa je v tom, že velká většina těch největších lákadel Islandu se nachází při jižním pobřeží, takže aby vše zvládli v plné síle, volí cestu proti směru hodinových ručiček, aby na všechnu tu krásu byli plni energie.

A my proto volíme opačný směr, a vydáváme se směrem k jihu – tedy po směru. Netrvá dlouho a míjíme shluk opuštěných domů. Krásně fotogenických opuštěných domů. Zastavujeme a jdeme se pokochat.

abandoned-iceland-village

Honzu napadá, že uděláme nějaké to vtipné video, já jakože budu točit ty opuštěné domy a on na mě pak vybafne z jedné z budov. A jelikož jsem do práce kameramana naprosto zažraný, leknu se opravdově a autenticky.

Video nám nepřipadá nijak extra, ale co, dáváme ho na YT a postujeme na Reddit. Zíráme co se začíná dít. Během dne má 70 000 shlédnutí a dokonce mě kontaktují z nějakého serveru Beng, či tak nějak, že by chtěli naše video licencovat pro US trh. Vzhledem k tomu, že mám známého co pracuje v jedné televizi, ptám se ho, kolik si mám říct. Napíše mi, ať žádám 3 000 euro. Tak jsem to napsal.

Bohužel už se neozvali.

Ale sranda to byla a ne že ne.

Našim cílem je město Höfn, které plánujeme jako výchozí bod pro průzkum Vatnajökull, největšího evropského ledovce.

Dáváme si po dlouhé cestě nějaký pořádný žvanec. Já neodolám nabídce místního stánku a za 2300 ISK si dávám Fish and chips. Jako ano, je to docela drahý, ale to je tu všechno. Abych se o cenách nezmiňoval až příliš často, tak jsem ceny na Islandu kamarádovi po návratu vysvětlil takto: ‘když tam přijedeš, tak se ti z těch cen protočej panenky a dokud neodjedeš, tak se nezastavěj’. Nedivim se, že ta země zkrachovala. Jen bych dodal, že pivo ještě z Faerských ostrovů nebylo součástí menu, to byla jen ta PURE Icelandic voda.

fish-and-chips-icelandic-version-sheep-beer

 

Nicméně mají tu krásný malý přístav. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvým držitelem kapitánského průkazu na malá plavidla, tak si ten pohled užívám.

aaa_2355

 

 

Stanování a kempování na Islandu

A jelikož tady v těch místech není žádný kemp, kde by nám platila naše skvělá karta, poprvé tu stanujeme nadivoko. Večer už toho moc nevidíme, ale ráno to vypadá takto.

aaa_2360

Stanování v přirodě je na Islandu možné na jednu noc všude s výjimkou obdělávané půdy, pokud nemáte víc než 3 stany. Islanďanům už to teda začíná lézt trochu krkem, ptotože turisté začínají být všude – však aby ne, když jen loni na Island přijelo více než 1,2 milionů turistů (a v posledních desetiletích narůstá počet turistů vždy o 30% oproti roku předtím). Tedy, jak říkala Elin, moje Islandská známá, ani ne tak ty stany, jako všechny ty toaleťáky, které jsou jejich průvodním jevem. a ještě ty potvory se koncentrují jen na těch nejexponovanějších místech a je jich někdy opravdu víc než dost. Abych to shrnul do jedné věty: Nejlepší čas, kdy jste mohli Island vidět tak, jak byste ho vidět chtěli byl tak před pěti lety.

 

Vyrážíme směr Hoffellsjökull, což je ledovcový splaz. Cesta k němu je však trnitá a těch 8 kilometrů po F cestách jedeme asi půl hodiny. A to mám ještě dojem, že jedeme rychlejc, než bychom měli. Bane, já to krosim strašně, jen Honza mi pořád říká, že bych měl zpomalit, že to auto ještě pár (tisíc) kilometrů potřebujeme.

Stojí to však zato. Hoffellsjökull je takový bratranec Jökulsárlón, na rozdíl od toho však nemá přirozený odtok do moře a všechny ledovce se tak rozpouští. Náše první velké setkání s nezaměnitelnou islandskou přírodou.

Vedle nás zastavuje auto a lidi z něj vystupující používají takový ten zajímavý jazyk mě tak dobře známý. Mluví anglicky ale tak šílenou hebrejskou dikcí, že mi to nedá je nepozdravit ‘shalom chaverim’. Dáváme se do řeči a dozvídáme se zajímavý příběh z dob jeho vojenské služby, který mu připomněl můj dron. A samozřejmě nemůžu nevyužít příležitosti udělat fotku ze série: Corolla, connecting people.

corolla-connecting-people-iceland

Cestou zpět potkáváme tuhle super věc,

boat-by-hoffelsjokull-iceland

prudce brzdíme plni nápadu: ‘hele, vezmem to a půjdem se projet na ledovcový jezero!

Náš nápad však bohužel bere za své díky fyzice. Ta věc váží alespoň půl tuny, což je asi tak 10x víc, než jsme mysleli. Ani s tím nehnem a tak se vracíme do městečka Höfn, kde si protentokrát dáváme hamburger za 1000 ISK. Avšak, chyba v objednávce a dostáváme celé menu. Nu, co se dá dělat, sníme to.

hamburger-menu-icelandic-version

 

 

Jökulsárlón – ledová perla Islandu

Spíme opět na našem od včera známém místě a hned ráno se vydáváme na západ, k Jökulsárlón – Ledovcové laguně. V poklidu si tak jedeme a náhle je jasné že ‘tady se něco děje’. vypadá to, jako by sem přijela půlka Islandu. A není se co divit. Na rozdíl od Hoffellsjökull je zde přirozený odtok do oceánu a tak ledové kry postupně opuštějí lagunu (v době odlivu) a svou pouť zakončují v Atlantiku. Výjimkou na pobřeží pak nejsou ani kry na pláži – tomu se říká diamantová pláž..

Užíváme si zde pěkný, i když dost větrný, den, využívám krásy přírody k Honzovýmu portrétu (úplně jako Ferenc Listz, že jo?!)

ian-by-jokulsarlon

výletu drona

a samozřejmě také ‘kýč jak bič’ západovky. Bez toho prostě nejde odjet.

jokulsarlon-iceland-sunset-by-lake

Jelikož se nám navečer už opravdu nechce nikam cestovat, rozhodneme se, stejně jako pár dalších lidí po odjezdu většiny lidí rozbalit svůj stan právě tady na břehu Ledovcového jezera.

A stejně jako oni se i my budímě někdy o půl čtvrté ráno naprosto neuvěřitelnou zimou. Trvá to hodinu, než jsme schopni opustit svoje promrzlé spacáky, evakuovat stan a sbalit se. Brrr, co to je za fórky. Jestli nemáte polární výbavu, rozhodně tady nenocujte. Ne nadarmo to je ledovcový jezero. A to jsem se těšil na to ráno, až se tak člověk hezky probudí, dá si čaj a bude se kochat tou krásou, navíc určitě bez těch otravnejch turistů.

Den trávíme u jezera, tedy ehm, Laguny, obdivujem, čeho všeho jsou lidé schopní pro to, aby se dostali na obálky časopisů

[envira-gallery id=”10991″]

A jdeme se projít k ledovci. A pak ten strašně ohlušující zvuk praskajícího ledu.

Když se jdeme kouknout na pláž, kde se ‘sluni’ kusy ledu, dostáváme se do křížku s místním honákem koní. O Islanďanech se říká, že jsou to strašně milí a otevření lidé se srdcem na dlani. A musím to potvrdit. Jednou, krátce po našem vylodění na břehu jsme chtěli zastavit a jít se chvíli projít. Jelikož na Islandu nemají moc krajnice, tak jsem zapnul blikačky, aby bylo jasný že stojíme. Netrvalo ani 10 vteřin a zastavuje u nás auto. Prý co máme za problém? Tady na Islandu totiž výstaražná světla znamenají (a to hlavně a především v odlehlých oblastech) potřebuju pomoct, ideálně ihned.

Tak jsme řekli, že jsme kompletně OK a že jsme netušili, že maj výstražná světla takovýto význam, že jsme totiž na Islandu jen pár hodin.

A takových pozorných maličkostí se nám stalo povícero. Prostě ano, Islanďani jsou super lidi.

A jak se říká, že ‘výjimka potvrzuje pravidlo’, tak právě tohle byla ta výjimka.

horse-hunter-iceland

No den se krátí, vyrážíme zas o kousek dál. Míjíme pro svou pohádkovost slavný kostel Hofskirkja

hofskirkja-Iceland-tour-tripreport

A jdem si najít nějaký príma spaní. A předtím ještě trochu popracovat.

 

Slavné islandské vodopády

Nadruhý den na nás čeká (na na vás i za 500 let bude taky) Svartifoss, první z velkých islandských vodopádů. Vysedáme z auta na (přeplněném) parkovišti a dáváme se na cestu. Svartifoss sice není úplně mimo civilizaci, ale musí se k němu asi 2,5 kiláku jít. Do kopce. Necháváme tedy všechno fotovybavení včetně drona v autě a jdem obhlídnout terén. Co se bude odkud fotit, jaké úhly, kde budu stát a řídit drona a tak. Fouká dost silnej vítr, ale na to už si na Islandu začínáme zvykat. Za necelou půlhoďku jsme na místě, dělám trochu šmíráckou fotku mobilem

svartifoss-Iceland-sneak-a-peak

a..čekali jsme teda víc. Svartifoss je jako ‘must see’ snad v každym cestopise. Jako dobrý to je, ale dobrý je za 3 a to nestačí.

No jdem zpátky a ještě se projdem k dalšímu ledovcovýmo splazu, kde se konečně odvážim na tu šílenou masu stoupnout. Cestou tam jsou výrazné výstražné značky ‘V žádném případě tam nechoďte, pokud nevíte co děláte, mnohokráte se stalo, že lidé prostě zmizeli a nikdo neví co se s nima stalo’.

Působivá věta, ale v dáli vidím nějaké lidi, tak jdu i já skusit svoje štěstí. Pravda, Honza se této atrakce zdržuje a čeká ‘na břehu’, já se vydávám vstříc dobrodružství na největším ledovci Evropy. Zvláštní pocit. Sice je ten led absolutně pevný, ale pocit bezpečí jako když jdete prostě po zemi tu chybí. Co chvíli trhlina, která je tak 5 cm široká a odhadem několik metrů hluboká, dole zurčí voda. Fajn, tak tady někde zapadnout není způsob, jak bych chtěl strávit odpoledne. OK, vyzkoušel jsem si, jaké to je chodit po Vatnajökull, můžu se pochlubit mojim budoucím dětem, sbalit na to nějakou slečnu, ale radši by to pro dnešek stačilo.

Vítr fouká stále víc, a jen pár vteřin na to, co dojdem k autu se protrhnou mračna a začne ten pravej tropickej – teda tady spíš arktickej liják. Po třech hodinách startujem Plechovku a jedeme směr Vík i Myrdal. Přece jen Svartifoss nás nějak neuchvátil a že bychom tady museli trávit ještě víc času, tak to zas ne.

 

Jižní Island – Vík a okolí

Do městečka jménem Vík i Mýrdal přijíždíme navečer a vypadá to na dobrej kemp. Celou tou cestou je na naší super CAMP kartu k dispozici jen jeden kemp, což je vlastně jen louka se záchodem. Což není to co bychom hledali. Ve Víku je obrovská společenská jídelna se spoustou zásuvek. Perfektní základna, tím spíš, že už toho řízení mám taky docela dost a den, dva odpočinku zvládnu. Nakonec místo je to zajímavý. Např. tím, že i přesto že to je nejjižnější město Islandu ale také jedinné město, kde není přístav. Ale maj tu obchoďák.

Poblíž Víku je kopec, který možná ani nemá jméno, ale je naprosto úžasně fotogenický a hlavně a především tu jsou tihle sexoši.

Papuchalkové, těší nás!

[envira-gallery slug=”vik-i-myrdal-puffin-peak”]

já jsem z nich paf teda slušně. Klidně bych je obdivoval a fotil hodiny, jenže najít dobrý záběr není snadné, ty potvory maj totiž jednu zásadní výhodu. Křídla.

A ta skála je zatraceně vysoká, však posuďte sami.

Vík se prostě stává naší základnou. Pracujeme, odpočíváme a děláme další výlety. Poblíž je slavná černá pláž Reynisfjara.

A jen o kousek dál opravdu fešácký Dyrhólaeyjarviti – maják Dyrhólaey a pláž Kirkjufjara.

Islandská CAMP karta má pár pravidel, jedním z nich je to, že v každém z kempů nesmíte strávit víc než 4 po sobě jdoucí noci. No právě ve Víku jich trávíme 5, ale pána na recepci to vůbec netankuje. V kempech to funguje tak, že přijedete a ubytujete se. Obvykle 2x denně, ráno a večer, přijde správce kempu, který vše zkontroluje a vybere prašule (běžně stojí kemp cca 1200 ISK/osoba), případně označí políčko na kartě (kterých tam je 28) a vybere taxu (111 ISK). V těch větších, jako je právě Vík je recepce, kde obvykle někoho najdete. Když přijedete, buď zapatíte za celý pobyt rovnou, případně pak platíte každý den zvlášť. A když je v kempu 350 lidí, nikdo neví, zda tam jste 2 nebo 5 dní. Jen jednu věc tam nedělejte, nechoďte do sprch. Fakt ne, ani tam nenakukujte, prostě se chovejte, jako by tam vůbec nebyly. Bude vám líp.

Vše má svůj konec, stejně tak jako náš pobyt ve Víku a jedeme dále na západ, další dny budou opět nabité přírodníma krásama. První islandská atrakce v pořadí však je slavná opuštěná DC-3, kterou zanechali na pláži Sólheimasandur američtí vojáci poté, co tam museli kvůli technické závadě nedobrovolně přistát. Ještě do loňského roku se k vraku dalo dojet autem, ale místní cestu kvůli přidrzlým turistůmzavřeli a jestli vrak chcete vidět, musíte se projít asi 4 kilometry od silnice č. 1 právě k opuštěné Dakotě DC-3. A je to dost nudná procházka..

Opravdu jsem se obával, že místo kde zaparkovat a odkud nejlépe jít, budem hledat. Zbytečně. V inkriminovaném místě sice nebylo tolik aut jako popri Jökulsárlónu, ale bylo zřejmé že jsme správně. Pokud pojedete někdy úplně mimo sezónu, či třeba v noci, až uvidíte hned u silnice tento traktor Zetor, vězte, že jste na správném místě.

Abandonet tractor Zetor near Solheimasandur DC-3

Vydáváme se tedy na asi třičtvrtěhodinovou cestu od silnice na pláž, s námi davy, proti nám davy.

Je to tu jak v Disneylandu

[envira-gallery slug=”solheimasandur-dc-3″]

Ovšem ten největší Disneyland dneška nás teprve čeká. Další na programu je totiž Skógafoss, jeden z velkých turistických lákadel Islandu. Když tam přijedem, nechápavě vzpomínám na všechny ty fotky vodopádu bez lidí. To asi někdo buď hodně PhotoShopoval, nebo fotil den po jadernym výbuchu, jinak to totiž není možný.

 

[envira-gallery id=”11003″]

Ovšem ty davy jsou pak úplné nic proti Seljalandfoss. Není se čemu divit, Seljalandfoss je taková ikona Islandu, navíc v jednodenní dojezdové vzdálenosti z letiště. Takový ten vodopád, kde vás procházka vezme až za něj a vy se tak můžete pod přírodní střechou kochat vodou.

Cestou máme po pravé straně ještě vulkán, který zná snad celý svět. Eyjafjallajökull. Po hodině islandské lingvistiky s Elin jsem se tenhle nevyslovitelnej název naučil vyslovovat (pravda, že znalost norštiny tady dost pomůže). Jedná se o stratovulkán, je to tedy bratranec např. hory St. Helens, která tak slavně vybuchla v roce 1980.

Ale je z ruky, tak jen tak projíždíme. Chvíle napětí a už tu je v plné kráse

[envira-gallery slug="seljalandfoss-iceland-2016"]

 

Uf, další várku krás Islandu máme za sebou a ještě jedem asi 10 kilometrů na pobřeží do míst, odkud vyjíždí trajekt na souostroví Vestmannaeyjar, místa, které nás dost láká. Palubní lístky pro nás i pro auto stojí asi 13 000 ISK, ovšem narážíme na potíž, pro auta je na nejbližší dva dny vyprodáno. A jaké bude počasí potom je velmi ve hvězdách, předpověď nevypadá nijak příznivě.

Jedeme tedy obhlížet další kempy, kde nám platí naše kartička a usazujeme se na další pracovní dny ve kempu ve městě (OK, miniměstečku – 445 obyvatel) Stokkseyri. Ve Stokkseyri objevujem naprosto skvostnou opuštěnou vilu. Úplný urbexový ráj. Časopisy s daty 2001 dávají tušit, jak dlouho už tahle vila nemá stálé obyvatele, přitom tak krásný místo. Škoda.

[envira-gallery slug="abandoned-villa-in-stokkseyri-icelnad-2016"]

Počasí se opravdu horší a z trávníku našeho kempu se stává regulérní koupaliště. Taky se tu dáváme do křížku s jedním islanďanem, kterej je tak vožralej, že si myslí, jak je hrozně vtipnej. Snaží se tvářit, že je Polák, ale vzhledem k tomu, že neví, co je počong mu to nevěříme. Je to prostě a jen vožralej, vlezlej a strašně otravnej Islanďan. Nicméně při těch cenách alkoholu tady to musí bejt boháč. Ale jak správně říká jedna nejmenovaná česká punková skorolegenda, alkohol dělá z lidí E!E.

 

Golden circle aneb Zlatý okruh – Geysir, Þingvellir a vodopád Gullfoss

Pár pracovních dní uteče a vydáváme se směrem k dalšímu ikonickému místu, tzv. Zlatému okruhu. Jeden z ‘našich CAMP Card’ kempů je i Skjòl, který splňuje naše pracovní požadavky, byť dost sromně a navíc je na dohled od Geysiru Strokkur, to je ten, který dal jméno všem těmhle ‘voduplivajícím’ věcem a na krátky dojezd k vodopádu jménem Gullfoss. To že před následujícíma fotkama asi 5 dni v kuse prší přejdu jen touhle jednou větou, nemyslím, že je to nějak zajímavé. Tedy alespoň pro tento cestopis. Jinak to zajímavé je docela dost. Jak jsem spal, že jsem přečetl stovky cestopisů, tak to z 99% byly všechno cca. týdenní tripy, které se hemžily moudry jako ‘pokud se vám na Islandu nelíbí počasí, počkejte 5 minut, ono se to změní’. No nevim, buď je tento rok úplná výjimka, nebo to tak na Islandu prostě nefunguje. Od doby co jsme přijeli jsme měli asi 14 naprosto krásných dnů (s výjimkou jedné asi pětihodinové arktické dešťové smršti poblíž Svartifoss). No a teď v kuse 5 dní pršelo. Pět minut čekat na cokoli by nemělo nejmenší význam.

Ale jak se říká, trpělivost růže přináší a mimoto přináší také takovéhle fotky

[envira-gallery slug="geyser-stokkur-expedition-iceland-2016"]

a takhle to vapadá ze vzduchu

Jinak upřímně přiznávám, že jsem od této oblasti čekal trochu víc. Myslel jsem, že přijedeme do míst, která budou kombinací Norska a Yellowstonu, ale takhle velikášské to tu opravdu není. Celá oblast jde projít za pět minut klidnou chůzí. Takže pokud sem jedete, žádná velká očekávání nemějte.

Jak už jsem napsal, další velkou místní atrakcí je vodopád Gullfoss, vodopád, který tu svojím charismatem přirovnávají k Niagarským vodopádům. Já u nich (zatim) ještě nebyl, ale Honza říkal, že ‘kam se hrabe Gullfoss, to se nedá srovnat’.

[envira-gallery slug="gullfoss-iceland-2016"]

a ještě krátký výlet

Jeden z dalších dnů si děláme výlet k oblasti Gjáin a k vodopádu Háifoss. Cestou ještě míjíme Faxi, o kterém jsem četl jako o méné známém bratříčkovi od vodopádu Gullfoss. No srovnávat Faxi a Gullfoss v jedný větě je asi jako kdyby Islanďan chtěl jet na výlet do Prahy a v cestovce mu řekli: ‘sorry, Praha je vyprodaná, ale můžeme Vám nabídnout Brno.’

Však posuďte sami.

faxi-waterfall-iceland-aaa_3309i

 

 

Gjáin a Háifoss – neprávem opomenuté krásy Islandu

Ale co přijde potom nám vyrazí dech a to jako fakt. Sice opět musíme využít F roads a tady dokonce je explicitně napsáno ‘pouze pro 4×4’. Ale je to asi 5 km daleko a nám se nechce se vší tou fotovideo výbavou šlapat pěšky. Takže Plechovka ze sebe vydá vše a jede a drží. Pravda, jedem podobně rychle jako bychom šli, ale zas je to bez námahy. Dokonce jsou místa, kde Honza musí vystoupit a je potřeba vyspravit cestu, abychom mohli jet dál. Nejhorší na tý fotce je, že na ní to vůbec nevypadá tak dramaticky, ale fakt i český okresky jsou proti tomuhle úplná německá dálnice. No, zkusili jsme to, a asi 2 kilometry od cíle zastavujem v místě, kde se dá otočit a raději to dál neriskujem. Přece jen, potřebujem Plechovku i nadále funkční a se všema kolama, ideálně i s výfukem a tak vůbec.

corolla-iceland-tour

 

Prvním místem je Gjáin, což je oblast, kde se určitě žijí Elfové, Trollové a vůbec všechny tyhle potvůrky. Asi až po setmění, protože jsme žádný nezahlídli, ale je jistý, že tam někde musí být.

gjain-iceland-aaa_3517

 

Druhou dnešní zastávkou je jen pár kilometrů (a v těchto podmínkách i pár hodin cesty) vzdálený Háifoss. Jeden z těch opravdových highlightů Islandu. Už tu nejsou absurdní davy turistů, je to tu oáza klidu.

[envira-gallery slug="haifoss-iceland-2016"]

Háifoss je 122 metrů vysokej fešák a když k němu přijedete, budete přibližně na úrovni místa, odkud se voda řítí do propasti – jen na druhý straně tý propasti. Za necelou hodinu pohodovým tempem však můžete sejít dolů na úroveň dopadu. Pěkná procházka a po těch turistickejch orgiích u Geyseru či Gullfossu, kdy prostě nejde metr co metr nepotkat člověka, tady si užijete hezké přírody úplně dosytosti a v podstatě sami.

Tak to byla příjemná relaxace.

Vracíme se zpět do našeho kempu Skjòl (kde jsem se zapomněl zmínit o takovym tom strašně vtipnym provozním, kterej je zábavnej asi 20 vteřin a pak už si jen říkáte: ‘B-že drž už konečně hubu.’), míjíme další z islandských vulkánů, tentokráte Heklu. Hekla má docela pravidelný interval mezi erupcemi a co teď všechny Islanďany trochu stresuje je fakt, že už má celých 6 let skluz. Hekla znamená zahalený-zastřený, takže až pojedete kolem a uvidíte toto,

Hekla stratovolcano Iceland

vězte, že to co ‘nevidíte’ je právě Hekla.

Vracíme se tedy na trasu Zlatého Okruhu a poslední tamní zastávkou je Þingvellir, místo, kde byl roku 930 zvolen první demokratický parlament. Pokud vás zajímá novodobá historie, tak se tady natáčel první díl čtvrté série kasovního Netflix trháku Game of Thrones. Poznáváte?

[envira-gallery slug="thingvellir-iceland-2016"]

No, zase jsem čekal trochu víc, tím spíš, že jsme v tom slavném Zlatém Okruhu.

Reykjavík teď jen projíždíme, protože ještě předtím máme v plánu navštívit Reykjanes, jihozápadní poloostrov.

Kemp Grindavík náš cíl,. Kemp, který byl otevřen teprve loni a na který všude čteme jen superlativy. Navíc jen pár kilometrů od Modré Laguny. kam už se i přes její auru absolutního turistického pekla na Islandu strašně těšíme. Na Islandu se teda můžete koupat na stovkách míst, často zdarma či za celkem rozumný poplatek, ale přece jen Modrá Laguna je jen jedna.

Do kempu dojíždíme až pozdě, recepce už je zavřená a tak se ubytováváme sami. Pravda, vypadá to tu ‘tak trochu’ jinak než v kempech, kde jsme doposud byli. Asi jako kdybyste přijeli z běžného hostelu do Intercontinentalu. Jako tráva je podobně zelená, ale kuchyně, společné prostory, záchody či dokonce sprchy, to je jiná liga. Vlastně to není ani jiná liga, to je docela jiný sport.

A ještě je zde k mání darem mnoho z toho, co byste jinak na Islandu museli draze zaplatit. Pokud vaší cestu začínáte na nedalekém letišti a chcete ušetřit pár (islandských) korun, zastavte se do zdejšího free supermarketu,

[envira-gallery slug="grindavik-camp-free-food"]

Krom tohoto nepřeberného množství potravin, plynových nádob a grilovacího vybavení jsem tu za těch pár dní zahlédl i pár karimatek a dokonce i stan.

Ráno jdu na recepci zaplatit a poptat se, co vše můžem dělat tady kolem. Je toho tu celkem dost. Most mezi kontinenty, největší vulkanický chlič páry na Islandu jménem Gunnhver, poloostrov ztroskotaných lodí, krásné kostelíky, jeden z nejstarších islandských majáků a samozřejmě Modrá Laguna.

[envira-gallery slug="grindavik-area-iceland-2016"]

Říkám super, že tam po dlouhé cestě z Prahy taky míříme, načež se mě chlápek u recepce zeptá: ‘a máte zarezervované místo?’

– Cože, rezervované místo? Kam?

– No do Modré Laguny.

– Tak to nemáme, to je potřeba?

– Jo, to je potřeba, moment, podívám se, kdy se tam můžete dostat. Tak zítra a pozítří se tam můžete dostat v 11 večer za 50 Euro. Pozítří za stejných 50 Eur už v 10 večer, o víkendu za 60 eur opět až od jedenácti. Pak tu máme, hele, máme tu za 60 Euro už od čtyř odpoledne. ..Ale to je až příští čtvrtek.

Hmm tak dík. Bereme za vděk thermální alternativou na místním koupališti za 490 ISK/člověk. Sice máme v teoretickém plánu ten čtvrtek, že se třeba vrátíme z Reykjavíku, ale nakonec to prostě nevyjde. A navíc, ta Modrá Laguna vypadá docela jinak než na prospektech.

 

Reykjavík – malebné hlavní město

Líbí se nám tu, je tu co dělat, krajina je naprosto famózně vulkanická a když jedete večer, připadáte si, že jste na měsíci, ale je čas jet dál. Dalším našim cílem je Reykjavík.

Když jsem byl malej, existovala taková desková hra, kdy jste cestovali po Evropě a jedním z měst byl i Reykjavík. To jsem si opravdu nedokázal představit jak to tam asi vypadá. A najednou je to tady, Reykjavík v plné kráse. Polovina obyvatel Islandu na jednom místě. A jak jsem si Reykjavík nijak nepředstavoval, vůbec mě nezklamal. Hezký městečko, vlastně mě jen dost překvapila moderní výstavba. Původně jsme plánovali pár dní zůstat a pronajmout si někde na dva dny byt/pokoj. Jenže jak jsme nikdy nevěděli, kdy kde budem, zbývají nám už jen last minute ceny. A dávat 20 000 ISK/noc, to je trochu přepych. Také se snažím dovolat Elin, že bychom došli na ten předjednaný oběd, ale neúspěšně. Ani žádná SMS nedojde, škoda. Procházíme se městem a samozřejmě nevynecháváme ani slavný kostel Hallgrímskirkja, který je snad na každé fotce z Reykjavíku.

[envira-gallery slug="reykjavik-tour-iceland-2016"]

Po dnu stráveném v Reykjavíku ho opouštíme směr sever. Zítřejší program, Glymur.

 

Západní část Islandu

197 metrů vysoký vodopád Glymur byl ještě do roku 2011 nejvyšším vodopádem Islandu. Ovšem poté, co začal tát Morsárjökull, tedy část ledovce Vatnajökull, je již nejvyšším vodopádem Islandu Morsárfoss se svými 227 metry.

Ke Glymuru je krásný výšlap, kdy celé to převýšení a ještě o dost víc musíte překonat. Už ani nevím, jak dlouho jsme tam šli, ale jak jsme vyšli brzo ráno, příjemně to uteklo a ani lidí tu zatím moc nebylo (německým a už vůbec ne americkým turistům se totiž nechce chodit)

Den je pryč a my se vydáváme dále na sever k dvojici vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Pokud se také někdy ptáte ‘odkud se bere všechna ta voda’ tak Hraunfossar je tou nejlepší odpovědí. Jedná se o asi 900 metrů široké vodopády. Ovšem nikde jsem nenašel místo, odkud všechna ta voda přitéká. Rozhodně jedno z nejmagičtějších míst, které jsem kdy navštívil.

hraunfossar-iceland-tour-aaa_3987

A ještě do toho tenhle fešák. Ford Pick-Up 1939 celkem slušně obrostlej mechem. Ale kluci na veteránském fóru se mohli uslintat.

ford-pick-up-1939

 

 

Přijel v tom celkem slušnej punkáč až z daleké Británie a když jsem pak tak koukal na ceny těchtoe aut, tak to rozhodně žádnej chuďas nebyl.

Čas se nám krátí a protože chceme mít na příjezdu do Seydisfjordur alespoň trochu rezervu, vynecháváme Kirkjufellsfoss a míříme už přímo na Westfjordy. Což se ukázalo jako dobrý nápad, protože tam se díky povrchové úpravě tamních silnic (úroveň polní cesty) naše průměrná rychlost rapidně sníží. Jedním z kempů na cestě je právě na začátku Westfjordů ve, no ve městě bych normálně nepsal, ale řekněme několik domů pokopě s dohromady 135 obyvateli. Přijedeme do kempu a je to rozhodně ten největší kemp, který jsme tu viděli.

 

Westjordy – B-hem zapomenutá krása

reykholar-camp-iceland

Nikde nikdo, ani žádný návštěvník, ani nikdo z obsluhy. No jdu si odskočit a když se vrátím, užuž přijíždí místní recepční. Asi 75 letý chlápek se přiřítí na elektrické čtyřkolce, na které bych si představil spíš někoho o 60 let mladšího. Všechno bylo krásný a úžasný, ale mělo to jen jednu malou vadu na kráse. Do tohoto kempu naše karta neplatí, ta platí do kempu, který je za kostelem.

WTF!!? Cože, tady jsou dva kempy? A jakože fakt jsou. A zatímco do tohoto kempu by se vešlo s přehledem 500 lidí – a nebyl tu nikdo, do kempu kam platí CAMP Card by se s přehledem vešlo tak možná 30 lidí.

reykholar-camp-iiceland

Ale bylo nás tam 50.

No jednu noc jsme přežili a hurá dále na Westfjordy. Našim cílem je Látrabjarg, útes až na konci světa, kde se nachází obrovské kolonie papuchalků. Na místo určení je to ‘jen’ něco málo přes 200 kilometrů, ale cesta je tak špatná, že to fakt dost trvá. A to stále jedeme po takové té ‘hlavní’ silnici č. 62. Poté co odbočíme na cestu 612, objevujeme tento skvost.

[envira-gallery slug="gardar-ba-64-skapadalur-valley-iceland-urbex-tour"]

Loď Garðar BA 64 je nejstarší ocelovou lodí na Islandu. Narodila se v Norsku pod jménem Globe IV v roce 1912 a od roku 1981 tu takto zkrášluje místní přírodu.

Vydáváme se k pláži Rauðasandur, kde bych si tak strašně rád ze sebe všechno strhal a vrhnul se do vod Severního Atlantiku. Jenže to by to nesměl být právě ten Severní Atlantik. Ano, vzpomínám jak na Lofotech se Norové někdy touto dobou koupali. Jenže já nejsem Nor a řekl bych, že tady ta voda bude mít ještě o nějakej ten stupínek méně. Brrr, proč? Tenhle rok jsem strávil u moře, někdy dokonce u oceánu, už víc než dva měsíce a ještě ani jednou jsem se v něm nekoupal. To není fér, tím spíš, že je tu tak krásně. Příště beru neoprén.

raudasandur-beach-westfjords-iceland-aaa_4059

Jdem zpátky k autu a potkáváme se s jedním motorkářem, který právě přijíždí od Látrabjarg. Že tam vůbec nemusíme jezdit, protože všichni papuchalkové už jsou dávno pryč.

Super, sice skála je to tam krásná, ale i těch krásných tu je spoustu. Ale hlavně si ušetříme dobrých 100 kilometrů po (pro mojí Plechovku) totálně nesjízdnejch cestách. Vydáváme se tedy pomalu k dalším vodopádům, Dynjandi.

Nikdy jsem o nich neslyšel a i ten název mi přijde takovej zvláštní, ale..strčej do kapsy všechny, který jsme dosud viděli. A to i tím prostředím. Přijíždíme ve zlaté hodince, tak rychle vytahuju foťák, abych stihnul ještě nějakou tu dobrou fotku. Tím spíš, že oblačnost sestupuje tak strašně rychle, že už jen za pár minut nám možná celý vodopády zmiznou kdesi za mlhou, která by se dala krájet.

Abyste si udělali alespoň trochu obrázek o mohutnosti vodopádu, pak vězte, že ta malinkatá růžovomorá tečka na skalisku pod vodopádem jsou právě dva lidé.

[envira-gallery slug="dynjandi-westfjords-iceland-2016"]

Tohle video taky lecos prozradí:

A pak si rozbalíme stan právě tady na té louce. Nikde nepíšou, že se to nesmí a navíc to neděláme sami. Dobrou.

Od rána pak brázdíme Westfjordy, kdy naším dalším cílem je Ísafjörður, kdesi v zemi nikoho, tam kde by vás na mapě ani nenapadlo hledat. Za koncem světa a jen kousek před ledovým peklem. V naprosto nádherné a skvostné přírodní pustině.

Kde ale samozřejmě nechybí fotbalové hřiště, protože Islanďani jsou velcí fotbalisti (jak dokázali na ME).

A kde kdysi zaparkovali tohohle Forda a od tý doby tady asi stojí. Ono taky kam s nim tady jezdit.

ford-model-t-isafjordur-iceland

Užíváme si klidu, ‘náš’ kemp, který je trochu mimo město, nám poskytuje vše co potřebujeme a taky dělámě nějaké treky, o které si zdejší příroda úplně říká.

A ano, také mě to napadlo. Když už jsme tady, proč si neudělat výlet jen tak na pár dnů do Grónska?! B-hužel nejlevnější letenky co by se nám datově hodily vyjdou na 600 eur, navíc s přestupem v Kodani. Tak tuhle epizodu necháváme na příště..

Už jsme tu 30 dní a tak také musíme dokoupit datové připojení. 50 GB/měsíc jsme tedy nevyčerpali ani když jsme se nijak neomezovali. Ale jelikož je pro nás internet pracovně vitální záležitostí, dokupujeme za pár tisíc islandských korun dalších 10 GB. To už nám bude zcela jistě stačit. Celkové náklady na internetové připojení na Islandu (35 dní a 61 GB) tedy byly asi 10 000 ISK.

((Abych také napsal alespoň pár slov o našem vybavení pro digitální nomádství, tak jednou přestavbou mojí Plechovky je zamontovaná zásuvka na 220 V, kterou jsem asi za 15 stovek nechal namontovat před mojí první cestou do Norska a ještě používáme powerbanku, která napájí jeden externí mobil Samsung galaxy SII, který slouží jen a pouze jako wi-fi hotspot. Toť veškeré naše vybavení. Jak vidíte, stát se digitálním nomádem (och, jak vznešeně a strašně hypermoderně to zní!) není tak těžké.))

Náš čas na Islandu se pomalu krátí a vydáváme se na téměř tisíc kilometrů dlouhou cestu do přístavu, který je na úplně druhé straně ostrova. Zastavujeme jen abychom pozdravili tyhle sympaťáky

group-of-seals-in-iceland-westfjords

a udělal is výlet na ostrov Vigur

 

Severní Island

Míjíme Akureyri, hlavní město výletů za velrybami a naší další plánovanou zastávkou je Goðafoss. Takový ten krásný romantický a už opravdu těm Niagarským vodopádům podobný. Až se mě děti jednou zeptaj: ‘Tati, co to je vodopád?’ Tak je vezmu za ruku, stopnu první letadlo na Island, zajedeme sem a řeknu: ‘Tohle, podívejte.’

[envira-gallery slug="godafoss-iceland-2016"]

A pokračujeme směrem k jezeru Mývatn. To je taková Modrá Laguna severu a to skvělý na tom je, že tady opravdu, ale opravdu nepotřebujete ke vstupu žádnou rezervaci.

Užíváme si skvělý den za 4300 ISK, kdy si dáváme kolečko termální voda, horká voda, sauna a studená sprcha, to celé násobené 3x. Naprosto skvělý relax.

Den nato nás pak čekají ještě rozlučkový vodopád nakonec, Dettifoss. A jelikož nikam nespěcháme, jedeme k němu trochu objížďkou přes Husavík a poloostrov Tjörnes. A opět, zase, tudíž opakovaně chci všechno hodit za hlavu a skočit do tý famózně tyrkysový vody. A jsem rád, že nemusíme spěchat, protože mezi dvěma silnicema, po kterých můžeme jet volím evidentně tu, po které se nedá jet rychle.

Dettifoss není vodopád, je to prostě masa vody která se řítí do propasti, tady na žádnou krásu není místo. Nekompromisní živel, který se neptá. Na nic. Kus života, kterej nejde zastavit, nic ho nezajímá. Tady o tom vodopádu určitě nikdo žádný sonety psát nebude. Vypadá prostě takhle, smiřte se s tim

aaa_4384ap

Sedáme do auta a po 189 deštivých kilometrech dojíždíme do Seyðisfjörðuru. Tam se na druhý den navečer nalodíme na trajekt a vydáme se zase zpět na Starý kontinent. Cestou dostávám zprávu od Elin, zda jsme ještě na Islandu. Je mi smutno z toho co píše.

Tak zas někdy příště.

Dobrovolně v Izraeli

walley en Akev
Údolí en Akev – Negev

Po šílené pětiměsíční jízdě v Norsku mi po pár dnech v Praze bylo jasné, že si musím jet někam vyvětrat hlavu. A to tak, že pořádně.

Před pár lety jsem během jednoho z mých mnoha výletů do Izraele strávil pár dní v městě uprostřed ničeho jménem Mitzpe Ramon. Vlastně ne tak docela uprostřed ničeho, Mitzpe Ramon se nachází uprostřed Negevské poušte. V těch pár dnech které jsem v minulém výletu strávil chozením po poušti jsem zjistil, že to je fakt skvělej relax. Nic vás nerozptyluje. A to je to, co jsem právě poteboval. A bylo nadmíru jasné, že pouhých pár dní mi určitě nemohlo stačit.

P.S.: tady je mapka cesty

[nwm_map id=”3″ zoom=”3″]

A tady ta nejlepší místa ve videu.

A ještě obsah na jednotlivé kapitoly:

Cesta tam a první seznámení se s Mizpe Ramon

Různá hostelová dobrodružství: Vánoce, Chanuka, Golany + ztraceni v poušti

Rodinná návštěva, Jeruzalém, Betlém, Nazaret, Haifa

Tel-Avivské outro, Caesarea, Budapešť a cesta dom

Kapitola 1: Cesta do nitra pouště

Peněženka po Norsku sice celkem plná (ale stačil jsem trochu rozjet ekonomiku zakoupením nového foťáku, objektivu a compu), nicméně Izrael je kua drahej a vzpomněl jsem, že hostel, kde jsem před pár lety nocoval nabízí dobrovolnickou družbu – dobrovolník pár hodin denně pracuje a za to tam může bydlet a i nějakej žvanec se na něj dostane. Napsal jsem tedy do hostelu, že bych k nim rád přijel jako dobrovolník, že krom češtiny vládnu angličtinou, němčinou, už i norštinou a mám taky nějaké fajné znalosti o pronájmu, díky mé praxi na airbnb.

Asi za dva dny mi přišla zpráva od majitelky hostelu jménem Lee s nějakýma obecnýma podmínkama dobrovolnictví, že minimální doba jsou 4 týdny (což bylo o 2 týdny víc než jsem zamýšlel) – a jestli mám zájem, mám se ozvat, kdy se můžeme sejít na skypu.

Napsal jsem, že to beru (protože 4 týdny jsou lepší než dva), ale že Skype asi nestihnem, protože sice letím do Izraele až zítra, ale z Budapešti, a na cestu se vydávám za pár hodin. Takže prostě pozítří přijedu a buď zůstanu jako dobrovolník, nebo jako host.

Vydávám se se žluťasama krz Brno a Blavu do “metropole zašlé slávy” jménem Budapešť, kam dorazím kolem desáté a tak mám dost času dojít na letiště – odlet někdy v šest. Na letiště je to dle mého odhadu 8 kiláků, takže tak dvě hoďky pěšky. Navigaci jako správný cestovatelský hrdina nemám, jen jsem si doma vyfotil na monitoru cestu. Je to vlastně pořád rovně a na konci doleva. Po asi pětihodinové eskapádě (a jízdě načerno v autobuse kterej jel úplně někam jinam) jsem rád, že jsem na letišti před odletem.

Let je fajn, na letišti v Tel-Avivu nasedám rovnou na lokálku směr Beer Sheva (jako to město za těch 7 let co jsem tu nebyl slušně prokouklo). Cestou mi pěkně vyhládlo a tak neodolávám místní nabídce a kupuju jeden falafel. A jak vidíte (a pokud jste četli můj report z cesty na Sever pochopíte) neudržel jsem se a přihodil k tomu jednu nefalšovanou kolu – výjimečně!

falafelem-s-colou-izrael
falafel s colou – i když to možná tak nevypadá

Nasedám na bus směr Mitzpe Ramon a ..usínám.. Probouzím se a vystupuju, samozřejmě na druhý straně města, ale díky jeho velikosti jsem na místě určení, v hostelu The Green Backpackers, asi za deset minut.

cestou se mi namísto lidí samozřejmě pletou pod nohy kozorožci

nubian-ibex
Kozorožci alias Nubian Ibex

A v Izraeli všudypřítomné kočky

israeli cat mitzpe ramon
Kočka izraelská

Dorážím do The Green Backpackers hostelu a hned narážím na Lee. Ta mě pozve dál, uvaří čaj a dáváme se do řeči. Jedinné na co se však zmůžu je vyjádření, že jsem mrtvola, a jestli nechce abych jí tam opravdu umřel na únavu, že si půjdu dát dvacet a pak všechno proberem.

O 16 hodin později.

Pauza se protáhla, je další den dopoledne, rozkoukávám se po hostelu, seznamuju se s mojí možná budoucí dobrovolnickou kolegyní z Namibie jménem Danielle a časem dorazí Lee. Plácneme si na moje dobrovolnictví a jsem uveden do běhu hostelu. Dostávám instrukce, jak psané, tak i ústně, z nihž mě některé celkem překvapí a jelikož je Danielle nějaká nemocná, tak mám svou první službu hned ten večer. A pak další. A další.

Dva dny po mě má přijet ještě jedna dobrovolnice odněkud z Německa. Jenže nějak ne a nejede, po pár dnech o ní začínáme mít strach, co se jí tak mohlo stát a nakonec se jí dovoláme. Má opravdu přijet 9., ale až za měsíc.:)

Začíná dobrovolnický život

maktesh ramon
Ramonský kráter

V různých hostelech funguje dobrovolnictví různě, v tom mém (malý rodinný hostel uprostřed pouště) spočívá v pěti šestihodinových šichtách týdně, kdy je člověk de facto místním big bossem (na rozdíl od velkých, kde jsou často dobrovolníci jen na špinavou. resp. úklidovou práci – na to je zde profesionální uklízečka). Ubytovávám, představuju hostům město, pár barů, supermarket, Beresheet – nejdražší hotel v Izraeli, kde má každý pokoj svůj bazén, výhled do Ramonského kráteru a který je asi 500 metrů od nás, kam jít do pouště, jak se vrátit z výletu (stopem) a tak. Mitzpe Ramon je městečko na okraji Ramonského kráteru, který je největší útvar tohoto druhu na světě (viz. Machteš Ramon). Jedná se o erozní kráter (nemá tedy nic společného s mimozemskými tělesy), je téměř 40 km dlouhý a 350 metrů hluboký. Prostě vypadá jako na tom obrázku vlevo. A vlastně se nejmenuje kráter, ale maktesh. Maktesh je hebrejský výraz pro tento přírodní útvar. Na světě jich je pouze 7 a z nich je 5 v Izraeli a 2 na Sinaji. A anglický, natož pak český, výraz pro maktesh neexistuje.

party v negevské poušti
rozlučková párty v Negevu

Po týdnu se loučíme s Danielle, která tu jako dobrovolnice strávila skoro tři měsíce (pokud jste na fotkách čekali nějakou černošku, tak vězte že Danielle je ze třetí generace německých přistěhovalců). Voilá a už jsem hlavní dobrovolník.

Je půlka prosince a to je ještě chvíli mimosezónní období a tak je v hostelu celkem klid, mám tak dost času a energie pokecat s hostama. Prvním z nich je Itaj, superchalan, voják z bojové brigády v současnosti po nemoci na rehabilitaci v Negevu.

 

 

Jdem na tůru do pouště – po červený až k “ammonite wall” neboli “zdi zkamenělin”. Poté co sejdeme do kráteru máme štěstí, nad našima hlavama právě cvičí letectvo, navíc k tomu co se nad náma děje dostávám odborný výklad. Zajímavý. Izrael je jedna velká vojenská základna a místo po kterém jdeme je obklopeno místy, jež jsou v mapě označeny jako “firing zone”, neboli palebná oblast.

combattrainingDSC_2937
Nácvik boje v podání letectva IDF

Za chvíli je po všem a než stačím udělat takovouhle fotku

Strom uprostřed pouště
Strom uprostřed pouště

Za náma strašnej randál a koukáme, že se letadla stačila velerychlostí dostat až ku nám.

Bojový letoun IDF
Bojový letoun IDF

Jako dělá to slušnej rambajs. Pak ještě jedno naše velkolepý stoupání na hřeben, klesání

Mitzpe ramon negev izrael
Pohled z místa, kterému se říká “Ramonský zub”

(foto ve velkém rozlišení zde)

a jsme u “Ammonite wall”.

Ammonite wall negev israel
Zeď zkamenělin

Nacházíme se ve výšce cca 800 m.n.m., ale celý tento prostor byl kdysi pod hladinou moře. Proto ty zkameněliny. Ptáte se jakto? Inu tektonika.

Ještě jeden detailní pohled na zeď

ammonite wall negevska poust izrael
Některé zkameněliny mají v průměru víc než půl metru

Nazpátek (jak jinak než) stopem

negevska poust izrael
Na stopu v poušti

postarší pár superveselých lidí nám staví asi za 5 minut a hurá dom.

Poránu objevuju skvělou akci, letenky do Seattlu za 9 000 Kč, které okamžitě kupuju, takže náš výlet po národních parcích západního pobřeží USA dostal konkrétní kontury. Wow, už se těšíme. Krom toho organizuju mámě a pár dalším známým silvestrovský pobyt v Eilatu. Domlouvám si tu volno na tři dny, tak se za nima 26. stavím a užiju si Rudého moře. Jo zapomněl jsem se zmínit, sice je prosinec, ale teplota se pohybuje kolem 20 stupňů, což je takové řekl bych příjemné prosincové počasí.

Dny příjemně plynou, sem tam dělám nějaký výlet po blížším nebo vzdálenějším okolí – jako např. do údolí En Akev, který je poblíž starobylého a dávno opuštěného města Avdat z doby římské a byzantské.

avdat negev izrael
Město Avdat

Měli odtamtud kdysi celkem slušněj výhled.

Výhled z hradeb města Avdat
Výhled z hradeb města Avdat

Jako město fajn, ale Massada dělala lepší dojem, ale to nejhezčí z téhle oblasti je rozhodně poušť. Jít si tak tři čtyři hodiny úplnou pustinou, když pak narazíte na tohle, vyrazí vám to dech.

Rákosí uprostřed pouště
Rákosí uprostřed pouště

Když byste se otočili, tak vidíte toto.

negevska poust pesi trasy
Sestup po modré

jj, tekoucí voda. V poušti. Zádná fata morgána! Sejdete dolů a procházíte tunelem z rákosí. Uprostřed pouště. Jako takhle na monitoru vám to přijde normální, asi jako číst si o půlnočním slunci, ale když tam jste, má to něco do sebe.

oaza v negevske pousti
Průchod rákosovým porostem

A potom naprosto krásný průchod kaňonem. Úplný Grand Canyon. Teda ještě jsem tam nebyl, to mě čeká až za pár měsíců, ale tohle určitě bude alespoň jeho menší bráška.

En Akev - Negevská poušť
En Akev – Negevská poušť

A po dalších dvou, třech hodinách opět narážím na život, dokonce s palmou. Je to tu prostě zázračná poušť

Oaza en akev negev izrael
Oáza – En Akev – Negev

Je něco po půl třetí, což je doba kdy odsud musím padat směr civilizace abych tam stihl být, než se setmí a tak šplhám stěnou kaňonu na náhorní plošinu. Sem tam je to i lehce nebezpečný, to když vlevo od vás je kolmá stěna vzhůru a vpravo od vás 200 metrů dolů – případně volným pádem.

útes negev izrael
Skalní útes – Negevská poušť

Je to rozhodně místo, kde jít po setmění by mohlo být osudné, smrtící – no záleží na vás jak to nazvete. Ani není divu, že se tu v negevu každoročně smrtelně zraní několik lidí. Myslím, že jsem vám ještě neprozradil, že manžel majitelky hostelu je zdejší profi průvodce. Pár osudových historek hodil k dobru při rozlučce s Danielle. Když vyprávěl, blesklo mi hlavou jedinné: tvl, to je jak Češi v Tatrách:). Jako napadlo by vás se ožrat a jít spát na takovéhle místo? Doufám, že ne, ale byli tací. A už nejsou. C´est la vie.

Jak vidíte, přežil jsem, vystoupal na náhorní plošinu a..narazil na grupu ortodoxních Židů z nějaké té ješivy v Jeruzalémě. Všichni hezky kolem svého rabína – ale jako všichni, jak viděj foťák (v mých rukou), tak se hned chtěj cvakat.

negev ortodoxni zide izrael
Skupinka ortodoxních Židů v Negevské poušti

Docházím k opuštěnému odpočinkovému stanovišti s pracovním názvem “opuštěná kavárna”

kavarna negevska poušt izrael
Opuštěná kavárna v Negevské poušti

Kde se nestavuju nejen proto, že chybí obsluha (by mě taky zajímalo, zda se tu dá i přespat, bo to tak vypadá) ale hlavně proto, že není čas, sluníčko se podezřele dere za obzor a já bych tu nerad skončil, nebo někam nechtěně skočil. Brrr..

náhorní plošina končí akorát včas a se západem se vrhám na poslední sestup dneška, mým cílem je Sde Boker, kibuc uprostřed pouště, kde se nachází místo posledního odpočinku prvního izraelského premiéra, kterého jistě znáte už jen proto, že po něm izraelci pojmenovali svoje Tel-Avivské mezinárodní letiště a Lee svůj hostel. Letiště Davida Ben-Guriona asi znáte, ale co má sakra mít společnýho The Green Backpackers hostel s Ben-Gurionem? David Ben-Gurion se totiž původně jmenoval David Green. Tak a už to víte. A já padám, protože se fakt stmívá – a poušť dostává takovej zajímavej oranžovej nádech.

sde boker negev izrael
Sde boker

V pořádku dorazím na autobusovou zastávku a bez problémů se vracím zpět do mýho malýho hostýlku uprostřed Negevský pouště.

Tak to byl fakt skvělej výlet, po návratu potkám Yoashe (manžel od Lee), který se ptá jak bylo (tenhle výlet mi totiž doporučil) a tak odpovídám že líp než nejlíp. Fakt super den.

Život pokračuje v poklidu a nadruhý den mám takovou skvělou náladu, že si říkám, že bych konečně mohl jít vyfotit nějaký ten západ slunce. Najdu si pozici a takhle to vypadá asi 10 minut před západem.

zapad slunce negev izrael
Západ slunce v Negevské poušti

jako pěkný, ale stačí chvíli počkat a je to…

zapad slunce negev mitzpe ramon izrael
Západ slunce v Mitzpe Ramon

fakt pěkný.., moment

zapad slunce mitzpe ramon negev izrael
Ještě stále západ slunce 🙂

ne tyvole to je krásný bože já odpadnu rychle cvakej!!

levne-letenky-izrael
Západ slunce v barvě krvavejch pomerančů


Ještě alespoň jeden!

sunset mitzpe ramon negev israel
Fajná vyhlídka, ne?

Wow, tak to bylo famózní.

Po návratu do hostýlku mám k ubytování novýho hosta, izraelského vojáka z rozvědky. Zajímavý na jeho prezenci zde je, že přijel do Mitzpe Ramon z Beer Shevy jen a jen proto, že prostě chtěl dneska vidět západ slunce v poušti. A myslím, že nelitoval.

Fajný chalan co mě vyzve na partičku šachu. Nepohrdnu a..ano vítězím, dokonce dvakrát. Krom toho debatujeme o přístupu izraelců k vědě a technice (btw věděli jste, že (krom statisíců jinejch věcí) jsou takový ty zakrslý minirajčata vynálezem Izraelců? Izrael jak asi víte je celkem novej stát a všichni jsou do všeho hrozně hrrr, protože nikdo není zvyklý na nějaký generační kontinuum. A tak zakládaj start-upy (takové ty rychlerostoucí firmy), v Izraeli jich je asi 1200. A každý z nich se za dva týdny snaží udělat větší pokrok ve svém snažení, než lidstvo samo za celou svou historii. Nutno uznat, že některým to i vyjde (Pro zvídavé v tomto mohu doporučit knihu Startup Nation, v češtině seženete zde, v angličtině zde, či prostě na libgen.io).

S náma debatuje ještě jeden kluk ze Spojených Států, který má celkem otázku na tělo a ptá se izrovojáka: “jestli se můžu zeptat třeba, na čem teď pracujete?” Jako vtipný. Odpověd mě nepřekvapuje a zní: “víš, ani moji rodiče nevědi, na čem pracujeme”. Není ale nejmenší problém se s ním bavit na téma zahraniční politika a jak např. vidí současné dění v Sýrii svýma očima a potažmo tedy i očima Izraelců. Rozhodně názory a pohledy, které tady v TV neuslyšíme.

ale konec srandy a jdeme spát, zítra začíná Chanuka.

Prozatím u nás v hostýlku moc frmol nebyl, obsazenost tak asi 25%, ale to se má změnit. Na Chanuku sice Izraelci nemaj volno, ale zvyknou si brát dovolenou a bude plnějc. A myslím, že je pravý čas obrátit list na další stranu..

Thajsko na objednávku

10 prosluněných dní na thajských plážích Phuketu a okolí. S německou CK, ale v pohodě a klidu. V článku se dočtete několik rad, které se vám v každém případě budou při vaší cestě, nebo už jen pro plánování cesty, po této krásné zemi hodit.

Dlouhé tři roky bez moře a nastávající zimní období v nás vyvolávají nutnou potřebu vycestovat do tepla. Dostatečně teplé moře v únoru bohužel není v Evropě k dostání, a proto se ohlížíme po Asii. Prohlížíme na internetu fotografie různých zemí, čteme články cestovatelů, recenze hotelů, a chodíme v módu Google street view panáčkem po plážích. Výběrové řízení jasně vyhrál jih Thajska pro svou krásnou přírodu a doporučení cestovatelů. Jelikož jsme se s Petrou společně vydávali do neznámé Asie vůbec poprvé, rozhodli jsme se koupit celou dovolenou přes německou cestovní kancelář. České cestovky se totiž na Thajsko obvykle nezaměřují.

Tip na cestu: Do Thajska se vydejte klidně bez cestovky. Je to klidná přátelská země, nesetkali jsme se s žádnými problémy, ani s krádežemi apod. Ubytování i jídlo v restauracích je stejně levné, nebo levnější než v ČR.

Po dlouhé cestě z Prahy přes Bělehrad jsme se zastavili na dvě hodiny na dalším přestupu v Abu Dhabi. Toto město mě překvapilo kontrastem obrovského luxusu a honosných paláců v poušti, kde se místní příroda skládá jen ze dvou věcí, a těmi jsou písek a zase písek.

1

Pohled na rozestavěnou periferii Abu Dhabi. Na úplném okraji města jsou silnice a křižovatky vedoucí do nikam, které teprve čekají na stavbu nových domů.

Tip na cestu: V Abu Dhabi můžete na letišti platit svojí kartou, pokud si chcete třeba koupit pití. Nemusíte hrotit dolary či Dirham. Stejně tak si můžete až v Thajsku na místě vybrat peníze z bankomatu. Poplatek za jeden výběr je 200 bahtů (140 Kč).

Je to už 20 hodin co jsme opustili náš domov, a konečně přistáváme spolu s dalšími téměř 400 lidmi na palubě Boeingu 777-300er v Phuketu. Na samotném letišti na nás místní atmosféra ještě nijak nepůsobí. Teprve po výstupu z letištní haly dostáváme facku od neskutečně horkého a vlhkého vzduchu, který mě nutí zavřít svůj kabát do kufru. Ve zmatku a hluku mezi davy lidí nalézáme delegátku, která nás posadí do mikrobusu jedoucího něco přes hodinu do našeho hotelu. Tam nás čekalo milé přivítání. Jsme překvapeni z ochoty a úsměvů tamních lidí, a odcházíme na pokoj plní dobrých dojmů. Naštěstí je zrovna večer, protože po vyčerpávající cestě potřebujeme okamžitě spát.

2

Zmatek na letišti. Mraky lidí, píšťalky policistů korigujících dopravu a neskutečné vedro.

hotelove lobby thajsko

Orientální recepce našeho hotelu Emerald Beach Resort & Spa. Chodba je otevřená bez postranních stěn. Nikdo nečeká, že by tam mělo kdy nasněžit.

Tip na cestu: Téměř nikdo neumí anglicky. Domlouvání probíhá víceméně rukama nohama. Angličtinu můžete očekávat maximálně od těch, jejichž prací je přímo mluvení s turisty, jako průvodci, recepční apod. Ale i tak to není žádná sláva.

Následující ráno po snídani jdeme na průzkum okolí a samozřejmě také k moři. Teplota vzduchu je 35 °C, a mě připadá jako by to bylo včera, co jsem odhrnoval tunu sněhu před domem, i když to bylo předevčírem. Nestíháme vstřebávat všechno to, co okolo sebe vidíme. Thajsko je prostě úplně jiný svět. Čisté moře, teplo, hodní lidé, dobré jídlo, levné věci, papoušci na stromech a dokonce i sloni na pláži. Od pouličních prodejců ochutnáváme místní drinky, které jsou jen a pouze z ovoce, a chutnají báječně. Jeden vyjde na 50 bahtů (35 Kč).

pláž v Phuketu thajsko

Houpačky na plážích u hotelů jsou v Thajsku poměrně běžné. Vedle našeho hotelu byla dokonce na větvi i šibenice.

mistni prodejci na motorkách v thajsku

Místní pouliční prodejci nepotřebují ke svému prodeji oprávnění, a dokonce ani nemusí platit daně. Dívka se skútrostánkem má za sebou na židli agregát el. proudu, který nahodila, aby mi rozmixovala mango s ledem.

Tip na cestu: Nezapomeňte si s sebou vzít repelent, nebo vás večer sežerou komáři. Vodu pijte pouze balenou. A ochutnejte banánový drink od místních stánkařů, ten nám chutnal nejvíce.

Během procházky po pláži mi příhodně přicházejí do cesty thajské masérky, které mi za 400 bahtů/hod. (280 Kč) napravují záda, která se ozvala po 13 hodinách sezení v letadle. Příjemné ležení ve stínu s pohledem na širé moře přerušuje snad jen křupání mých kloubů, když se mi masérka snaží urvat všechny prsty na těle, jak je při Thajských masážích zvykem.

thajske masaze v thajsku

Prohlížím si ceník místních masáží. V nabídce jsou masáže na různé způsoby od 300 do 700 bahtů (210 – 490 Kč).

Tip na cestu: Čím dále půjdete od hotelu či turistického centra, tím jsou masáže levnější. Vyplatí se pár metrů si popojít.

Když už nás nebaví ležení na pláži a popíjení z kokosových ořechů, vyrážíme do blízkého městečka Khao Lak, které v roce 2004 drasticky zasáhlo tsunami. Udivuje mě, proč mají úplně všichni Thajci tak drahá a nová auta, když mnozí z nich zároveň bydlí v chýši z bambusu. Později se dozvídám, že teprve nedávno přišla na thajský trh auta, která postupně nahrazují skútry, a pro každého místního je nová Toyota ukazatelem vysokého statusu ve společnosti, a tak se kvůli ní nebojí zadlužit na několik pokolení.

mestečko thao lak thajsko

Městečko Khao Lak. Všimněte si těch nových aut, která vůbec nezapadají do místního prostředí. Na této krátké ulici bylo celkem šest tetovacích salónů.

Tip na cestu: V Thajsku se na silniční předpisy příliš nedbá a o rychlosti řidičů nemluvě. To, že se v Thajsku jezdí vlevo, nebyl jediný důvod, proč jsme si nakonec žádné auto nepůjčili.

Ve městě potkáváme mnoho obchůdků, restaurací a také taxikářů, kteří nás neustále zastavují na ulici, aby nás mohli někam odvézt. Na okrajích silnic vidíme stánkaře, kteří ve svém pojízdném skútrostánku prodávají třeba palačinky, drinky, nebo párek na klacku. Pochopitelně zde nechybí ani McDonald‘s, který se snaží vtírnout do tamní kultury.

jidlo v thajsku mcdonalds

Kromě klauna je vidět i rodinka s dětmi, které se po 20 hodinové cestě do Thajska nemohli dočkat, až zajdou do Mekáče.

Tip na cestu: Nemějte obavu dát si cokoliv u stánku, byť může vypadat pochybně. Jídlo je opravdu chutné, a jelikož se ve stánku i dost točí, nedostanete žádný ležák. Zejména doporučuji smaženou zmrzlinu, která je tuším doposud k sehnání pouze v Thajsku.

Když už jsem měl pocit, že poté co okolo nás projela čtyřčlenná rodinka na malém skútru, jsem viděl všechno, přišla Petra s výletem na Similan Islands. Za 2.600 bahtů/osoba (1.820 Kč) jsme vyrazili motorovým člunem na ostrovy s pohádkově bílým pískem a průzračnou vodou. Součástí výletu bylo i šnorchlování a pozorování korálových rybek všech barev. Už při vstupu na člun jsme byli z nějakého důvodu nuceni potupně odevzdat obuv. To jsme ocenili zejména při chůzi po rozžhavených balvanech na vyhlídce na Donald Duck Island.

bily pisek na plazich phuket thajsko

Bílý písek a průzračně čistá voda na ostrovech Similan Islands.

 

plaz ve filmu plaz leonardo di caprio

Nahoře u kamene byla krásná, ale zalidněná vyhlídka. Vlevo od kamene můžete vidět malé lidičky, kterým se smaží bosé nožičky na sluncem rozžhavené skále.

Tip na cestu: Doporučuji koupit si alespoň jeden organizovaný výlet. Personál společnosti SeaStar se o nás velmi dobře postaral a zásoboval nás dobrou náladou i bohatým občerstvením po celou dobu výletu. Jo a tajný druhý boty s sebou do batohu.

Rovnou přeskočme nudné vyprávění a přejdeme k druhému výletu, tentokrát návštěvě slavné pláže Maya Bay. Kdo zná film The Beach s Leonardem DiCapriem, jistě ví, o jakou pláž jde. Organizovaným výletem za 2.800 bahtů/osoba (1.960 Kč) nás tentokrát prováděl rozverný veselý Thajec Coco, který svojí homosexualitu a lásku k Leonardovi nijak neskrýval. Dle našeho očekávání bylo na pláži tolik turistů, že museli být vidět i z vesmíru. Poté, co jsme si oba udělali fotku z místa, kde žralok ve filmu The Beach ukousl chlápkovi nohu, jsme mohli pokračovat do opičí zátoky.

pláž maya bay thajsko

Hlava na hlavě na slavné pláži Maya Bay.

drze opice v thajsku

Banány mizely jak v Albertu v akci, a hladové opice se sápaly i po telefonech a foťácích.

Tip na cestu: Pokud nemáte tvrdý trénink z pražské tramvaje, tak bych se mačkání s lidmi spíše vyhnul. Ale obecně je ostrov a pláž nádherný a určitě nám to stálo za to.

Sem tam jsme se rozšoupli a zašli do restaurace na oběd za 100 bathů/jídlo (70 Kč). I když nás všichni varovali, obecně tam jídlo příliš pálivé není, pokud to vyloženě nevyhledáváte. Porce jsou menší, než na jaké jsme zvyklí v Evropě, ale o to chutnější. Limonády typu Cola, Fanta, Sprite zde mají úplně jinou chuť. Nejsou tak sladké a přebublinkované. Číšníci jsou milí a nevyhazují vás z restaurace hned poté, co dojíte. Částečně je to asi i tím, aby ukázali kolemjdoucím, že v té prázdné restauraci přeci jen někdo sedí. V oblasti gastronomie je tu opravdu veliká konkurence. To už bych raději z podnikatelského hlediska prodával ty potvrory na klacku, než mít restauraci.

krevety menu restaurace thajsko

Krevety s kešu se sladkokyselou omáčkou. Krevety jsem si v této restauraci dal ještě dvakrát.

Tip na cestu: Místní jídlo v restauracích a obchodech je levné, respektive o něco levnější než v Čechách. Drahé jsou pouze produkty dovážené z Evropy (tyčinky Twix, Snickers), tvrdý alkohol (láhev Malibu za 1200 bahtů, 840 Kč) a pivo, a to dokonce i thajské (plechovka 0,3l za 70 bahtů, 49 Kč).

Dva týdny uplynuly jako voda, a my míříme zpět do ČR, kde nás čeká zima a sníh. Thajsko se nám velmi líbilo ve všech ohledech, a určitě se tam ještě několikrát podíváme. Mohu ho vřele doporučit a opravdu není nutné jet s cestovkou, se kterou nás to vyšlo na 35.000 Kč/osoba. Je to bezpečná země, kde vás přivítají vždy mile a s úsměvem.

Pokud se vám článek líbil, nebo se chcete na něco zeptat, napište prosím dolu do komentářů. Rád odpovím. Jo, a pokud se mě budete ptát jako všichni moji kamarádi, jestli jsem viděl nějaké transky, tak celkem 4.

Autor: Jan Kovanda, TopTrika.cz

40. Pro vedoucí, učitele, kouče apod. – Jak jsi tomu rozuměl?

Když jsem studoval na akademii ve Výmaru, často, když můj profesor skončil s výkladem, zeptal se mě: “jak jsi tomu rozumněl?” Nezeptal se pouze: “rozumněl si mi?” nechtěl slyšet ano/ne, kdy by mohl dostat odpověď ano, i když pravdou by bylo ne. Chtěl, abych mu svými slovy zopakoval to, co mi říkal.
Continue reading “40. Pro vedoucí, učitele, kouče apod. – Jak jsi tomu rozuměl?”