1. Dobrý kůň má 100 chyb, špatný jen jednu

Touto tezí bych rád začal celý tento soubor článků. Je o tom, že nikdo není dokonalý a nedostatky jsou něco, co existuje, je třeba si jich být vědomý a je potřeba s nimi bojovat. Všichni je máme, můžou být v našich genech, můžou být nabyté výchovou, společností kolem, způsoby našeho jednání. Poznáme je tak, že nám brání dosahovat výsledků, kterých dosáhnout chceme.

Asi jste někde četli slogan “nic není nemožné”. To je nepochybně pravda, nicméně mnoho věcí pro nás není možných za podmínek které právě jsou. Buď v nás vnitřně, nebo v okolí.

Pokud např. chceme vyhrát olympiádu v běhu na 100 metrů a sotva doběhneme tramvaj, naše šance jsou 0. Stejná 0 také jsou naše šance, pokud pokud dáváme přípravě všechno a nedostaneme se pod 12 vteřin.

Není chybou chtít vyhrát olympiádu, je však chybou nevidět naše skutečné limity (které jsou navíc ve sportu zřejmé) – více též v tezi č. 11.

Samozřejmě to není snadné (ale svět není od toho aby byl snadný).

Proto bych chtěl tady rozdělit “chyby” na dva druhy, resp. ujasnit si, jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným koňem.

1) Špatný kůň – Každý máme nějaké predispozice, ať už vrozené či získané. O tom jaký mají vliv vrozené (inteligence, fyziognomie apod.) a získané predispozice (výchova, vzdělání), jak moc je lze ovlivnit se nejen vědci přou. To ale není až tak důležité. Důležité je si uvědomit, že kombinace toho všeho z nás dělá to, čím jsme a pro co v současnosti a i s ohledem na budoucnost máme nejlepší dispozice. A z toho je třeba vycházet.

Pro názornost si vezměme tři druhy koňů: dostihového, parkurového a pracovního.

Ať budete pohánět bičíkem toho parkurového jak chcete, žádný dostih nikdy nevyhraje, protože nebude stačit ani průměrným závodním koňům. Sice to bude pravděpodobně největší fešák na startovním poli, ale tady se na krásu nehraje.

Vzít dostihového koně do lesa, tam za něj celé dny zapřahat znamená brzký konec takového zvířete. Čím více na něj budete tlačit, tím horší vše bude.

Tažní koně jsou hezcí, často fešáci s krásnou hřívou. Mají krásnou stavbu těla a když si dáte velmi záležet, budou pro netrénované oko od parkurových koňů téměř k nepoznání. Avšak 155 cm vysoké překážky s jezdcem na zádech prostě neskočí.

Špatný kůň je však krtek, který si myslí, že může být kterýmkoli z těchto koňů.

 

2) Dobrý kůň – je kůň, který si je vědom toho, že je kůň, který si je plně vědom do které kategorie patří a tady odstaňuje své chyby. Tažný kůň si tedy neupravuje hřívu, aby oslnil diváky, ale pracuje na své síle a vytrvalosti. Dostihový zase pracuje na dobrém taktickém uvažování a výbušnosti. Jeho největším úkolem je zachytit důležitý nástup, nebo naopak ve správnou dobu nastoupit. Pro parkurového koně je vlastnost na které musí nejvíce pracovat koncentrace. Tu vysokou překážku skočí v tréniku pokaždé. Důležité však je, skočit jí i při závodech.

S chybami lze pracovat dvěma způsoby:

1) budeme pracovat na jejich odstranění nebo zlepšení stávajícího stavu. Pokud lze něco, co vám zásadně brání v rozvoji odstranit, tak to prioritně udělejte. Pro svojí kouli na noze hledejte klíč. A pokud není, tak si ho musíte sami vyrobit. To vás nezbavuje povinnosti jít dál a pracovat na sobě jinak. Protože čím déle půjdete i se svým závažím, tím snadněji se vám půjde, až se ho zbavíte. Jděte dál a zároveň přemýšlejte jak se zbavit své koule na noze. Táhne vás dolů okolí? Tak se odstěhujte, klidně na drhý konec světa. Ale než to uděláte, makejte na sobě. Protože – jak jsem se dozvěděl od nějakých ortdoxních Židů kdesi v šerutu mezi Haifou a Tel-Avivem – pokud nejdete vzhůru, klesáte.

Zlepšení stávajícího stavu znamená rozvoj vlastností, které nám sice přirozeně jdou, ale nejsou v úplném souladu. Je mnoho povolaných, kteří mají nesporný talent, avšak pracují a pilují a zlepšují jen to, co jim už tak přirozeně jde. A pak jsou vyvolení, kteří také mají nesporně talent pro činnost ve kterém chtějí dosáhnout mistrovství. Ovšem na rozdíl od povolaných intenzivně pracují na věcech, které jim třeba přirozeně tolik nejdou. Tím jsou však schopni svůj stroj dotáhnout k dokonalosti.

2) Potom jsou chyby a vady, které jsou buď neodstranitelné (např. vrozené predispozice, či následky zranění) nebo pro nás a výsledky kterých chceme dosáhnout nepodstatné. Prvně zmíněné chyby jsou výzva pro naši inteligenci a naši schopnost s nimi zacházet tak, aby nás nebrzdily. Kdyždý je má (průměrný člověk má od “ideálního bezvadného člověka” asi 100 odlišností.

Ty druhé – tedy takové, které nemají vliv na naše konání a výsledky – prostě ignorovat.

Dobrý kůň má 100 chyb, špatný jen jednu. Je špatnej.

Zpět na obsah

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *