Jordánská Petra a jiná blízkovýchodní dobrodružství

Petra, Skalní Město uprostřed pouště, pravděpodobně nejznámější opuštěné město světa, hvězda filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava, turistický magnet Jordánska, který ročně přiláká stovky tisíc turistů. Ovšem já se ptám: Je to perla Jordánska nebo turistické peklo blízkého východu?

Pokladnice, nejznámější místo Jordánska

Cesta do Jordánska

Při mých Izraelských výletech jsem si kolikrát říkal, že by bylo fajn se podívat do jordánské Petry. Ovšem ceny jednodenních výletů byly vždy daleko za hranicí toho (z Eilatu obvykle za cca. 200 USD), kolik bych byl ochotný dát a navíc, když už tam člověk pojede, těch pár hodin, kolik vám na prohlídku města zbyde za to fakt nestojí. Aspoň to jsem si myslel.

A tak jsem se jednoho dne rozhodl udělat si výlet jen a pouze do Petry. Tím spíš, že celý tento výlet Evropy do jordánské Petry vyšel jen o něco málo dráž, než jinak stojí pouze jednodenní z Eilatu. Celkové náklady na letenku, ubytování, vstupy a víza do Jordánska, výstupní víza z Izraele a další byly asi 9000 kč. Což jde.

Ryanair operuje linku Bratislava-Ovda (což je mezinárodní letiště armádního charakteru v Negevské poušti asi 60 km severně od Eilatu) a když koupíte letenku za 20 Euro, je to dobrý začátek.

Po příletu do Ovdy procházíte jako vždy po příletu do Izraele vstupní kontrolou a tady jen zmíním, že pokud nechcete dostat vstupní razítko, musíte požádat o nějaký formulář. Při vstupním pohovoru imigračního malinko děsím, když mu říkám, že jsem přijel do Izraele jen na dvě hodiny, ale jeho zděšení opadne, když se dozví, že mám Izrael jen jako levný transit do Jordánska.

Přímo z letiště Eilat-Ovda jezdí do Eilatu autobus od Eggedu (izraelský dopravce) za 21,5 NIS, který mám ještě v kapse od jedné z předešlých výprav do Izraele (lístek se však dá koupit i online!) a za cca. hoďku jsme v Eilatu. Mihnu se jen kolem letiště a s využitím skvělých offline map maps.me se vydávám na cestu k hraničnímu přechodu Jicchaka Rabina mezi Izraelem a Jordánskem.

[envira-gallery slug="z-eilatu-do-aqaby-2017"]

Cestou objevuju jakýsi ptačí park, o kterém jsem dosud i přesto, že jsem v Izraeli strávil skoro dva roky a procestoval (téměř) křížem krážem neměl tušení.

Na Izraelské straně hranice klasický výstupní prohovor a pak člověk musí zaplatit 110 NIS výstupní vízum. Abych nemusel řešit víza do Jordánska a platit extra vstupné do Petry, pořídil jsem si v předstihu Jordanpass, kdy po splnění podmínek minimálně 3 nocí v Jordánsku vás to vyjde levněji. Neplatíte pak už vstupní ani výstupní víza, v ceně máte dle volby jeden, dva či tři dny v Petře a volný vstup do dalších 40 jordánkých lokalit. Z nich jsem měl trochu v merku Wadi Rum, ale nakonec ani na to nedošlo.

Poprvé v životě jdu po takto exponovaném hraničním přechodu (úplně si připadám jak v závěrečné scéně filmu ‘Bílé Peklo’), takové to, když jdete mezi ploty a ostnatými dráty asi 200 metrů ale připadá vám to jako velmi divná věčnost. A pak už cedule ‘Vítejte v Jordánském hášimovském království’.

Atmosféra na Jordánské straně hranice je o poznání uvolněnější, těžko tu vidět někoho, kdo nemá hlavu hluboko ve svém smartphonu. Postupuju teda dál okýnky, kterých tu je, jako by tu měla jít výprava do Mekky a jsem odlifrován ke dveřím číslo 8, kde odbavují lidi, kteří mají Jordanpass. Míjím australana čínského původu sedícího na jedné lavičce, který mě ponoukne: ‘sit down’, a tak mu říkám, že jdu do dveří č. 8 k odbavení. On na to, že on též, že ve dveřích nikdo není a čeká tam už půl hodinu. Dáváme se do řeči. Teda..on se dává do řeči.

Za 5 minut přijde pohraničník a vyřizuje nás, netrvá to ani pár minut a jsme vpuštěni do Jordánska. Wow, 3x hurá, heuréka. Vzhledem k tomu, že jsme mladí a krásní, a chceme poznat Jordánsko, rohodujeme se, že půjdem do Aqaby od hraničního přechodu pěšky, pokecáme, ušetříme. Tento plán nám však už po pár metrech kazí Taxi mafie. Jak si tak jdeme, volá na nás a hned následně řve nějakej týpek vzezření Saddáma Husseina, že ať jdeme urychleně k němu, že tady se nemůžeme ‘jen tak toulat’. že jestli jdeme do města, že musíme jet taxíkem. To s díky odmítáme říkáme, že máme zdravé nohy a že to učitě zvládnem, ať se nebojí. Říká nám, že v JEHO zemi se máme řídit JEHO pravidly a že jsme u hranic a vojáci na věžích by nás mohli zastřelit a že co když v těch batozích máme výbušniny? Na věžích však žádný voják není a jak souvisí případné výbušniny s tím, jestli pojedem taxíkem nebo ne netušíme.

A tak mu děkujeme za jeho nabídku, loučíme se a jdeme dál. Jako všude to však i tady má mafie posychrované zhora a tak netrvá ani pár vteřin a křičí na nás pohraničník, že si musíme vzít do Aqaby taxi a že ze strážných věží nás opravdu může někdo zastřelit (to má Jordánsko teda skvělou vizitku!). OK, tak teda pojedem taxíkem vy zmrdi. Cena taxi z hraničního přechodu je 9 JOD, dáváme taxikářovi 20, ten nám vrací 9 a tváří se, že je vše v naprostém pořádku. Dostat z něj ty 2 JOD (což vůbec není málo peněz) je docela oříšek. Hrůza. (V případě, že se chcete jen dostat z osidel taxikářů, pořiďte si cestu za 6 JOD k Jordan Valley highway)

No hlavně že jsme pryč.

V Aqabě jsem se ubytoval v Golden Rose Hotelu, což byla fajn volba. Celkem v centru města, asi 7-8 minut k moři, kousek od mešity Sharif Hussein bin Ali a také přímo u místního autobusovýho nádraží. Jdu se večerně projít, dát si nějakou večerní baštu a pak ještě pouliční kukuřičné občerstvení od místních týpků. Strašně se chtěj fotit. A pak nadruhý den zas.

[envira-gallery slug="prochazka-aqabou-v-jordansku-v-lednu-2017"]

Cesta z Aqaby do Petry

Je čtvrtek a potřebuju se dostat do Wadi Musa, což je v tento den malinko ošemetný. Je totiž den před dnem odpočinku a tak vše je v takovém ‘provozním mezzoforte’. Autobus by měl odjíždět z autobusového nádraží a skutečně tam ráno hned kolem osmý nějaký bus najdu, zeptám se, zda jede do Petry a on že ANO! Super, už jsem se bál že to bude nějaký těžký. Říkám řidičovi, který umí anglicky asi 2 slova, že si jen skočím do hotelu pro věci a on, že na mě teda počkaj. A že prý spěchat nemusím.

Neujdu ani 10 kroků a prihovorí se ke mě místní taxikář, že ten autobusák je lhář a rozhodně do Wadi Musa, tedy do Petry nejede, protože jede do Ma’an. Do Wadi Musa jede jiný autobus, který tam ještě není. Autobus, který jede tam, kam potřebuju mám na sobě nápis Petra a nemůžu ho minout. A navíc stojí jinde.

Fuha, sakra, komu teď věřit, autobusákovi, nebo taxikářovi?? Babo raď!!

V každém případě mám dle všeho ještě čas (autobusy odjíždí ne podle jízdního řádu, ale až jsou plný) a tak si jdu koupit snídani. Talíř shawarmy s hummusem v místech, které jsem objevil při včerejší procházce se zdá jako dobrá volba. Vracím se do hotelu, balím se, loučím se se sympa recepčním slovy, že doufám, že už se dnes neuvidíme a vydávám se za roh na autobusový nádraží.

A skutečně, taxikář měl pravdu, stojí tam, on, v plné parádě, bus, který má na sobě nápis PETRA. Bingo!.

Aurobus z Aqaby do Petry
Aurobus z Aqaby do Petry

Jdu tedy za řidičem, je asi půl desátý a jsem tu zdá se první. Cena je 5 JOD, dávám řidičovi 10, ten mi vrací 2 se slovy ‘je pátek’ a dodatkem, že když bude plno, tak mi ty zbývající 3 JOD ještě dá.

Trvá to asi 2 a půl hodiny než se autobus naplní a pak se najednou zaklapnou dveře a autobus se vydává na cestu. Po pouštní dálnici, jak se cesta jmenuje. Příznačně.

Ve městě je podél silnice ještě trocha zeleně

Aqaba highway
Aqaba highway

..ale pak už jen opravdová poušť

Desert highway v Jordánsku
Desert highway v Jordánsku

cesta celkem běží, pár lidí cestou ve vesničkách vystoupi a po necelých třech hodinách jsme na autobusovém nádraží ve Wadi Musa. Sice byl autobus plný, ale svých 3 JOD jsem se už nedočkal.

Z autobusu to mám do hotelu Petra Nights hotel (který mě učaroval hlavně cenou) asi 15 minut a zjišťuju, že do docela slušnýho kopce. Ale není to ani minuta, co u mě zastavuje auto, ať si naskočim, že to vypadá, že jdu nahoru a že mě svezou. Dva místní fajní týpci, které teda lehce podezřívám, že v té lahvi, která je za řadící pákou měli nějakej ten alkohol. Ale to je jejich věc. Jak jsem tak slyšel, tak muslimové poté co se napijou ‘se osprchujou, pomodlí a s Alláhem je to zas OK’. Taky myslim. Alespoň tak jsem se to dozvěděl od v Dubaji bydlících Indů v Grúzii. Dávám jak jsem slyšel.

Ubytovávám se a hotel vypadá divoce. Prvně v životě vidím, že mezi pokojem a koupelnou se záchodem je jen sklo se závěsem, který se dá stáhnout. Vypadá to tady jako v hudební režii, nebo taky v …

pokoj s výhledem v hotelu Petra nights
pokoj s výhledem v hotelu Petra nights

Je sice teprve pozdní odpoledne, jdu si na chvíli lehnout a probudím se další den. Super, jdu rovnou do Petry. Netrvá to ani 100 metrů (btw, víte jak dlouho trvá 100 metrů?) a zastavuje vedle mě auto. Je to majitel jedné z místních restaurací a kedže to vypadá, že jdu do Petry, tak mě sveze. Celkem fajn.

Za pár minut mě vykládá přímo u vchodu do Petry. Vcházím a já hlupák, nenasnídal jsem se a hlad mě popadl tady. Dávám si falafel a ani se neptám kolik to bude stát, přece to nemůže být zas až tak drahý. Může. Opravdovej minifalafel a stojí tu 5 JOD. Ptám se jestli si ze mě jakože nedělá srandu?? A prej že ne. Ale že stačí, když mu dám 4 dináry. Super.

 

Petra – skalní město

Dojím tedy, projdu pokladnou, kde díky Jordanpassu míjím celkem slušnou frontu a pokračuju dále. Neujdu ani 50 metrů a už je u mě první obchodník s koňma. že prý pokud mám lístek (což má asi každý, ne???), tak mě to ani nic nebude stát. Hmmm, že by u nás ani kuře zadarmo nehrabalo a tady jezdili zadarmo koně? To se mi nezdá. Za a, jezdit se mi nechce a za b) je to divný. Jdu dál, a po 5 metrech další a pak další. A nakonec ten, který mi svezení na koni nabízí za 2 JOD. Jo, tak to mě zaujme. Ptám se, jaktože u něj to stojí 2 JOD, když ostatní to mají zdarma? A tady se dozvídám to tajemství. Svezení na koni je zdarma, ale zpropitné stojí 2 JOD. OK, tak fajn.

Jdu pěšky

přeivaděč do skalního města Petra
převaděč do skalního města Petra

Cestu kterou vás můžou svézt na koni trvá projít asi 15 minut. Pak už na koni nemůžete, dostanete se do takovéto soutěsky jménem Siq, která má na délku asi taky těch 15 minut.

soutěska Siq
soutěska Siq

kterou když chcete projet, tak jen na takovémto povozu.

Koňský povoz v Siq v Petře
Koňský povoz v Siq v Petře

Kolik ten stojí, nevím. Resp.. S jistotou bych řekl, že je také zdarma, ale kolik stojí následné zpropitné fakt netušim.

No jdeme dál. Chvíle napětí a už je tady. Místo, kvůli kterému všichni přijeli tu máte jak na stříbrném podnose hned na začátku. Pokladnice, toť jméno mé.

pokladnice v jordánské Petře
pokladnice v jordánské Petře

Ale jako čekal jsem víc, Batmane! Jako kvůli tomuhle sem jezděj lidi z celýho světa? No OK, tak teda jo. Petra naštěstí není jen toto náměstíčko s Pokladnicí (do které pro návštěvníky b-hužel, pro Pokladnici samotnou právě naopak, nejde vstoupit), ale jedná se o dost rozsáhlý komplex skalních budov. Však také skalní město, že..:)

Dnešní den mám v plánu si Petru jen tak oťukat, přece jen mám zaplacený vstup na tři dny a tak chci zítřek a pozítří věnovat pořízení nějakých zajímavých fotek. Jdu tedy stále hlouběji do útrob města a fakt se mi tu líbí. Má to tu charakter a styl.

A abych se vyhnul davům, které nemusím (proto je mi tak fajn např. v Negevský poušti), vydávám se někam do skalních stezek kamsi vzhůru nad Petru.

stánek prodejci opuštěný, Petra, Jordánsko
stánek prodejci opuštěný, Petra, Jordánsko

Díky maps. me se naviguju dost dobře a dokonce míjím jedno místo, kde mi paní stánkařka říká, že ‘tam potřebuju průvodce’. Nechce se mi tomu věřit a důvěřuju navigaci. Navíc nic tu nevypadá daleko a tak bych se tu těžko ztratil i bez ní. No, netrvá dlouho, zapomenu odbočit a najednou jsem někde v neznámu (což je v poušti obvyklé). Ale poté co zjišťuju, že jsem prostě jen přešel odbočku se vracím. A užívám si pouštních nikým nerušených výhledů.

panorama jordánské pouště, Petra
panorama jordánské pouště, Petra

Když tu náhle na mě někdo volá. Celý v černém a pase kozy. No super, na to mám tak náladu. Ale ne, volá na nedaleko hrající si děti. Fajn, jdu si dál po svých.

pouštní stezka, Petra, Jordánsko
pouštní stezka, Petra, Jordánsko

A zase volání. Fakt je to na mě. Tak jdu k němu. Je to Ibrahim, místní ranger. Kouká, jestli mám lístek a nejsem někdo, kdo se chce do Petry podívat zadarmo. Tak jdem chvíli spolu, bere mě tam, kde jsem opustil cestu pro turisty a zjišťuju, že ta paní stánkařka je jeho žena. A syn tu někde poblíž běhá v horách.

Dávám si s nima čaj a chvíli si povídáme o životě v poušti, o tom, kde kozy pijou vodu a o tom, jestli si nechci koupit nějakej místní šperk. No pravda že chci, jeden mám koupit v plánu, tak proč ne zrovna tady. Že prý dva za 20 JOD a jeden za 15 JOD. Říkám fajn, ale že chci jen jeden a že za 10. Trvá to pár minut, než se dohodnem, ale nakonec si plácnem. A já se vydávám dál. A hned u dalšího stánku vidím takový, který se mi líbí zásadně víc. Tak příště, teď už vím kam jít.

Beduínů u stánků je tu požehnaně, naštěstí tady, na periferii Petry a tím i zájmu turistů je to ještě snesitelný. Sice tu není moc skalních domů, ale příroda je tu hezká.

monolit v jordánské Petře
monolit v jordánské Petře

A dle mapky by tady někde měl být pěkný výhled. A taky že jo.

Výhled na skalní město z okolních skal
Výhled na skalní město z okolních skal

A hned u tohoto výhledu má stánek Fauzei. A když se podíváte na fotku nahoře pozorně, tak ta vesnice ve skalách skoro na obzoru je Beduínská vesnice, kde bydlí nejen ona, ale i většina Beduínů odsud. Ta zbylá menšina Beduínů žije v jeskyních. Je další z neodbytných stánkařek, která mi dokonce dá na ruku náramek s tím, že to je dárek. No jo, ale když něco dostanete, měli byste také něco dát. A tak jsem jí slíbil, že jí vyfotím a nazítří se za ní stavím a donesu jí fotku.

Beduínská žena v Petře - Jordánsko
Beduínská žena v Petře – Jordánsko

Den se pomalu zapadá a já se vydávám cestou dolů a pak pomalu se vylidňující Petru. Ale u každého stánku, kde ještě někdo je slyším ‘come to have a look for free, today no business’. Jako kdyby se tady i za dívání se platilo, tak to by byl teprve mazec.

[envira-gallery slug="skalni-domy-v-petre"]

Pak už jen soutěskou Siq ke vchodu a domů spát. Jen si ještě cestou dát fakt velkou večeři za cenu miniaturního falefelu k snídani a samozřejmě nechat vytisknout slíbenou fotku. Dobrou.

Ráno se budím kolem páté a vyrážím do města. Odcházím tak brzo, že si odemykám dveře od hotelu. Vydávám se vstříc nočnímu Wadi Musa, abych stihl východ slunce už Petře. Otevírají tam v 6.

Cestou mě nikdo nebere a zjišťuju, že to tu pro chodce nemaj moc zařízený.

noční Wadi Musa
noční Wadi Musa

Vyzbrojen foťákem a stativem, můj dnešní cíl jest Klášter, místo, kam se jde od vchodu dobré 3 hodiny a navíc je druhá polovina do celkem slušného kopce. Místní říkají, že je tam 800 schodů.

Procházím soutěskou Siq

Soutěska Siq v jordánské Petře
Soutěska Siq v jordánské Petře

Dorazím ..

Pokladnice - pohled ze soutěsky Siq
Pokladnice – pohled ze soutěsky Siq

k pokladnici a krom mě, velbloudů a pár selfie turistů tu ještě nikdo není. Dokonce mě ještě nikdo moc neotravuje ať koupím tohle či tamto.

Pokladnice - nejslavnější památka v jordánské Petře
Pokladnice – nejslavnější památka v jordánské Petře

Míjím Pokladnici, vydávám se k Amfiteátru. Místního starověkého stánku kultury pro 7 000 lidí.

Amfiteátr v jordánské Petře
Amfiteátr v jordánské Petře

Ten míjím a pak ještě další místní krásu.

[envira-gallery slug="co-videt-v-petre-jordansko"]

a už to pomalu začíná. Co takhle nechat se svézt na oslovi nahoru ke Klášteru? S díky odmítám, ale s chlapíkem se dáváme do řeči. Právě od něj vím, že někteří Beduíni bydlí v jeskyních, i když by neměli. V povzdálí jde jedna paní, celkem daleko a to je právě jedna z nich. Taky že vztahy mezi nimi a Araby nejsou nijak dobré. A že turistů jezdí málo a málo utrácej. A jestli teda opravdu nechci jet nahoru na oslovi. Jakože fakt odmítám, protože nejen že bych nejel, ale ani kvůli focení nemůžu. To není problém, zastavíme kde budu chtít.

Ach jo, je to otravný. A to ještě netuším, že to není ani slabej odvárek proti tomu, co mě ještě čeká. Cesta nahoru ke klášteru, hlavně druhá půle je totiž stánkaři lemovaná solidně.

Nechceš koupit tohle, nechceš koupit támhleto? A co tohle? Chce snad jet pán nahoru ke Klášteru na oslovi? A nebo někam jinam? Svézt se na velbloudovi jen tak? Přál by si pohlednici? Ne? A co magnetku? Beduínskej šátek? Ne? A co pohlednici? Jako opravdu ne? Náramek? Řetízek? Magnetku? Nebo aspoň čaj?

Šílená cesta nahoru a tam vás pak čeká toto. Vlastně my architektoničtí amatéři ani nepoznáme rozdíl, mezi Klášterem a Pokladnicí

Klášter v Petře, Jordánsko
Klášter v Petře, Jordánsko

Poblíž je údajně, určitě sami uhádnete

Nejkrásnější výhled na jordánskou poušť
Nejkrásnější výhled na jordánskou poušť

Právě tak. No radši tam nejdu, určitě je tam někde schovanej kdosi, kdo mi bude neodbytně nabízet cokoli k zakoupení. A já už fakt nemůžu. To je na mě moc, ještě mě čeká cesta dolů a pak zas nahoru za Fauzei.

Ještě poslední pohled na Klášter..

 

pohled na Klášter v jordánské Petře
pohled na Klášter v jordánské Petře

Pak klapky na uši, radši i na oči a utíkat co mi nohy stačej, hlavně nic neposlouchat, ‘today no business’. Kolikrát jsem to ještě slyšel. Je teprve půl druhé odpoledne a je mi jasný, že sem mě už nikdy nikdo nedostane ani párem oslů zdarma.

Poté co sejdu 800 schodů mě opět čeká stoupání. Mám pro Fauzeí tu fotku, slib je slib. Není tam, jen sestra jejího manžela. A nějaká Švýcarka. Dávám si čaj, předávám fotku a nechám Fauzeí pozdravovat. Na křižovatce opět potkávám Ibrahimovu ženu. Ta mi říká, že jestli jdu do města, tak nemusím dolů do Petry a pak zas nahoru, ale můžu jít horem, podél skály. Hmmm, to zní zajímavě. A hned dodává: ‘ale potřebuješ průvodce a ten je za 20 JOD’.

Den předtím večer, když jsem se pracovníků v infocentru ptal, kde je fotolab jsem se m.j. i ptal, zda je někde nutnost nebo povinnost najmout si průvodce. Nic takovýho nikde není, jako že fakt ne. Takže nepotřebuju průvodce, nechci průvodce a víš co, půjdu si po svých znovu dolů a pak zas nahoru. Zvládnu to a 20 JODů si nechám. A hlavně už mi dejte všichni pokoj.

Projít Petrou je terror, k tomu všemu se přidávaj šestiletí prodavači pohlednic, který když si u nich nic nekoupíte, tak otravujou o bonbón. Běs. Chci pryč a žádnou zpracovanou skálu už nikdy nechci ani vidět. Můj další vstup nechávám propadnout.

Večer máme setkání, pár FB známých (Zdravím Ivo a Michele) se kterými jsme si psali, dorazili do Wadi Musa a dali na mě a přijeli do stejného hotelu. Tak byla alespoň skvělá společná večeře a pak povídání do pozdních ranních hodin.

Oni pak šli ráno do Petry a já jel pomalu zpět směr Aqaba. Autobusů moc nejezdí, jezdí vlastně jen jeden a lidí, co chtěj ject je fakt málo. Řidič je sympaťák, i přesto, že neumí moc anglicky se bavíme. A co víc, i když autobus není plnej, tak cesta, co měla stát 5 JOD opravdu stojí 5 JOD. Wow! Kol hakavod!

Cesta plyne a v Aqabě se nechávám vyhodit u odbočky k hraničnímu přechodu. Beru nějaký kolemjedoucí tágo, nejdřív po mě chce 20 JOD (který ale ani nemám) a pak si plácnem za 7 JOD. Kontrola před hranicema a pokračujem dál. Taxikářskej boss s vizáží Saddáma, který čeká na nic netušící turisty do ‘jeho země’ je tam zas.

Přecházím hranice (což je protentokráte okořeněno docela drsným pohovorem na Izraelské straně, až se mi podlamují kolena) a jdu do jednoho z eilatských hostelů se ubytovat. A koupit si na druhý den lístek na autobus na letiště. A projít se po Eilatu. Hodně se tu změnilo, za ty 3 nebo 4 roky co jsem tu nebyl opravdu dost, mnoho míst kolem pláže vůbec nepoznávám, a cítím se tu tak fajně. Spím spánkem spravedlivých a druhý den ráno si jdu konečně ale opravdu konečně zaplavat do moře. Za posledních pár let jsem byl kolem moře v USA, Izraeli, Francii, na Maltě, na Faerských ostrovech, na Islandudokonce dvakrát, v Dánsku a v Norsku (možná jsem něco zapomněl) a vždycky se našel nějaký důvod proč si nejít zaplavat (obvykle zima), ale teď to vyšlo. Konečně! A pak na letiště. Díky zmatkům ve frontě a suveréně nejdůkladnější prohlídce ze všech mých cest do Izraele mám s odletem namále. Ale nakonec nastupuju, ještě necháváme odletět IL-76 a pak se loučím s Izraelem pohledem na Mrtvé moře z okýnka letadla.

Po pár hodinách vystupuju ve večerní Varšavě, dávám si nějaké to rychlé nezdravé jídlo a jedu na autobusák, kde mám koupenou jízdenku do Prahy s Polskibus za 4 Eura. Což jde. Navíc mám pro noční jízdu celou čtyřsedačku pro sebe.

Další cestopisy autora.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *