Národní parky Západu USA

30 dnů strávených intenzivním cestováním po národních parcích a zajímavých místech a městech západu USA. Přidejte se navštívit NP Yellowstone, Arches, Canyonlands, Crater Lake, Las Vegas, Seattle či San Francisco. To vše v poklidu a za dobrou cenu. 

1. Příprava a cesta do USA

letecky do Seattlu

Náš itinerář Vídeň – Londýn – Chicago – Seattle

Během mého pětiměsíčního norského pobytu mě oslovili známí, zdali bych jim nedělal průvodce na jejech cestě po národních parcích západu USA a nakonec jsme uzavřeli deal (ve zkratce, za cenu zájezdu s cestovní kanceláří jsem jim nabídl nezapomenutelný zájezd na míru). Pak už nezbývalo než uprostřed pouště koupit letenky a je jasné, co budem dělat v květnu – přiletíme do Seattlu 28. 4. a ze stejného místa budeme 27. 5. odlétat, ostatní je na nás. Od mého návratu z Izraele je do odletu času dost, tak hurá do plánování a organizování.

Přes fórum na akčníletenky.cz se dávám do řeči s uživatelem anavi, slovo dá slovo a jsem u něj na návštěvě. Vzhledem k jeho zkušenostem, které nabyl během 15 cest po Západu USA, to bylo velmi užitečné setkání, které dalo tomu našemu výletu základní kontury. Navíc mi poslal asi 15 stran povídání s vlastními zážitky z cest po Národních parcích Západu USA, takže pro inspiraci super. Původně jsme chtěli jet ze Seattlu směr Yellowstone, ale vzhledem k tomu, že krátce před odletem je téměř celý Yellowstone stále zasněžený (a téměř neprůjezdný) a jižní vjezd do Parku se má otevírat až druhý pátek v květnu (a my bychom tam dorazili o týden dřív), celý itinerář otáčím.

itinerar-narodni-parky-USA-kveten-2015

Seattle – Las Vegas – Seattle

Přání objednavatelů byly samozřejmě především Národní parky západu USA (a potom také Železniční muzeum v Sacramentu (tam totiž mají jednu z největších lokomotiv, která kdy byla vyrobena). Krom lokomotiv je jedna z jejich vášní letectví a tak nešlo nezařadit Evergreen Aviation & Space Museum, kde se v hangáru nachází v současnosti největší letadlo na světě a trocha štěstí nás pak zavedla před hangár kdesi v Mohavské poušti, kde se právě nové největší vyrábí a nakonec i továrnu, kde se vyrábí letouny Boeing 747 a 787.

Původní itinerář jsem udělal opravdu nabitý včetně návštěvy Kanady (Victoria Island) s tím, že to je takový bonus, kdyby nám náhodou vyšel čas. V reálu jsem počítal s tím, že ty dny, které jsou v plánu vyhrazeny pro Kandadu užijem v USA – a tak se také téměř do puntíku stalo. Pokud pojedete do USA, může se vám itinerář hodit, např. města na spaní jsem vybíral většinou podle toho, kde mají nejlevnější ubytování. Někdy je cenový rozdíl (při stejné úrovni ubytování) mezi dvěma sousedními městy desítky dolarů na noc (především v nepříliš obydlených oblastech východně od Las Vegas).

Jelikož jedeme na úplném začátku sezóny, v některých případech se budeme muset spoléhat na přízeň počasí. Máme ale štěstí, letošní zima byla mírná, takže bychom měli např. Yosemitský národní park projet přes Tioga pass a tím si zkrátit cestu do Vegas o hezkých pár set mil, nehledě na to, že by ta cesta měla opravdu stát zato.

Takto nakonec vypadal náš skutečný itinerář
[nwm_map id=”1″ zoom=”2″]

A takto vypadala ta nejlepší místa na fotografické slideshow.

Z natáčení filmu Návštěvníci 3

Z natáčení filmu Návštěvníci 3

Vyřizujeme ESTA, rezervujeme SUV káru (tu jsme vybrali kvůli pohodlí a taky proto, že v autě strávíme dost času, tak abychom měli dobrej výhled), dolaďujeme detaily, dohadujeme drobnosti a 27. 4. odpoledne se vydáváme vlakem do Vídně. Mě se odjezd z mého malostranského bytu lehce komplikuje díky probíhajícímu natáčení filmu Návštěvníci 3, což znamená, že tady někde poblíž je Jean Reno. Jako fajn, ale radši bych, kdyby jela tramvaj.

Vlak do Vídně v pohodě stíhám, celé naše tříčlenné osazenstvo v pořádku nastupuje a ve Vídni se ubytováváme v penzionu Adam (ten jsem vybral, protože je téměř v centru a zároveň asi 100 metrů od stanice Rennweg, odkud jezdí S7 na letiště). Tam se nám přihodí jedna z nejpikantnějších příhod, kterou jsem v rámci ubytování kdy zažil a kterou vám osobně klidně povím, ale tady na to není prostor. Navečer se jdeme projít večerní Vídní – znáte to, Staatsoper, Stephansdom, prostě klasika.

I přes cestovní horečku v pohodě zaspáváme a ráno se vydáváme na letiště. Vlaky i tady v Rakousku jedou s německou přesností a tak máme solidní rezervu. V životě už jsem toho nalítal opravdu hodně, ale dnešní den bude opravdu zajímavý. Celý den na cestě přes půl světa, v sedm ráno odletíme z Vídně a v osm večer doletíme do Seattlu. To celé ještě umocněné devítihodinovým časovým posunem.

Tower Bridge z Airbusu A320

Tower Bridge z Airbusu A320

První segment máme v itinerári Vídeň-Londýn. Takové lety mám rád, člověk se nají a než se naděje, už se jde na přistání. Navíc nad Londýnem se normální let mění ve vyhlídkový a máme tak z okýnka na dosah všechny londýnské zajímavosti, abych parafrázoval Jarka Nohavicu “od Okurek po macešky” se zastávkou u Tower Bridge.

Další je segment Londýn – Chicago. Sice je to prvně co letím velkým a mocným Boeingem 747 – Jumbo jet, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nadšení vydrželo déle než do odletu – a pak už to byla jen neskutečná nuda okořeněná absolutně monotónním výhledem okýnka. Na oceán.

3440 námořních mil (6370 km) se jeví jako věčnost, ale každá zemská věčnost má svůj konec a ta naše končí štastným přistáním na O´Harově letišti v Chicagu, kde nás čeká první vstup na americkou půdu, tím pádem imigrační. O tom jsem četl úplné romány a vůbec jsem nevěděl co čekat. V duchu jsem si představoval katastrofické scénáře, že mě nepustěj do země a já budu muset přesvědčovat imigrační úředníky o tom, jak jsem zodpovědnej ještě za dvě osoby a ať mě pustěj alespoň do Seattlu, že tam máme dva dny volna a můžou si se mnou dělat co budou chtít.

Zbytečně.

Boeing 747 na lince Londýn Chicago

Boeing 747 – Jumbo

Imigrační úředník se mě zeptal jak se mám, já řekl že dobře. On zas jestli letím ještě dál, já řekl do Seattlu a on na to “Welcome to America.” Cože, to jako bylo všechno?? Né že by mi to vadilo, ale vstoupit do Ameriky bylo snažší, než se dostat z Betléma do Jeruzaléma.

Let do Seattlu s American Airlines už prožívám v přechodném vegetativním stavu a po dalších 4 hodinách letu konečně vystupujeme v Seattlu. Je 8 večer místního času a to znamená, že u nás je právě 5 ráno.

Nasedáme do shuttle busu, který nás zaveze do autopůjčovny Alamo, kde máme rezervované auto, co nám bude po další 4 týdny dalším členem party. Auto už jsem si párkrát půjčoval, ale řeknu vám takovejhle voser jsem ještě nezažil. Snažili se nám vnutit o 300 solarů dražší auto a předražený pojištění (přitom jsme už byli pojištění skoro na všechno). Normálně bych to, že je to nesmysl, zkalkuloval za 10 vteřin, ale to byste nevěřili, jak vás únava spomalí. A právě na to oni spoléhaj. Proto jsem se rozhodl napsat článek o nekalých praktikách autopůjčoven, abyste věděli, jak a proč se takovým praktikám bránit.

Tuto “lehkou” nepříjemnost máme úspěšně za sebou, ještě v garážích vybíráme auto (vlezem si dovnitř a zkusíme, jak se nám v různých typech sedí a berem to pro nás nej – a vítězem se stává .. .. .. Chevrolet Equinox!), zadávám do navigace adresu našeho The Green Tortoise hostelu a šlapu na plyn.

Seattle večer je krásnej, jako fakt moc. Ale já už se těším do postele, taky moc. Však nás toho ještě spousta čeká. cestování po USA pacifické pobřeží.

2. Seattle – San Francisco

Hostel v Seattlu, USA

The Green Tortoise hostel v centru Seattlu

Vivat moderní svět a navigace. Jako opravdu se právě v takovýchto chvílích hodí. Vystoupíte navečer z letadla na druhém konci světa než kde jste ráno nasedali a hned se dokážete zorientovat. Navíc téměř ve tmě. Do hostýlku dorážíme asi po půlhodině jízdy a kocháme se krásně nasvíceným nočním Seattlem. A hned se seznamujeme s jednou takovou americkou klasikou, parkujeme v garážovém domě. Pro ubyované v hostelu za slušných 18 dolarů na noc. No, celkem drahej nocleh pro auto.

Na druhý den plánujeme celý den relax a tak jsme přemýšleli, že bychom si půjčili auto až od 3. dne a ušetřili za parkování a za půjčovné. Jenže to bychom zas museli řešit pozdně večerní cestu z letiště do hostelu, pak bychom museli jet zas na letiště auto vypůjčit a navíc jsme nevěděli, zdali si nadruhý den neuděláme nějaký malý výlet – např. do Everettu.

No spíme jak zabití. Ráno se probouzíme a čeká nás první dobré překvapení. Sice je čas posunutý o 9 hodin, ale nám se celkem bez problémů podařilo najet na nový režim. Pravidlo č. 1 v takových situací je jít spát a vstávat jako všichni ostatní v novém časovém pásmu – ať jste unavení nebo ne. Vzhledem k času příletu nám to vyšlo akorát.

Ráno jdeme objevovat krásy Seattlu, nejzelenějšího města Spojených Států, města kde se daly dohromady kapely jako Soundgarden a Alice in Chains, města, kde v roce 1971 vzniklo Starbucks, no a příští rok bude krásné kulaté výročí sta let od doby, kdy tu byla založena společnost Boeing. Města, kde jezdí Monorail a kde mají 184 metrů vysokou vyhlídkovou věž Space needle. A k té právě jdeme.

Space Needle v Seattlu

Space Needle

A nejen k ní, ale máme v plánu nechat se vyvézt nahoru a pěkně s po Seattlu rozhlídnout. Zvažjeme koupi Seattle CityPass, kdy za 69 dolarů můžete navštívit 5 městských atrakcí, ale dva – tři dny jen na Seattle nemáme. Vstup maj za dvacku a když člověk ještě deset doláčů přidá, dostane se mu ještě možnost přijít večer. Tak navrhuju, že když je to se slevou, že bychom to mohli vzít. A bereme.

Netrvá to ani 42 vteřin a jsme nahoře.

Seattle při pohledu ze Space Needle

Seattle při pohledu ze Space Needle

Páni, výhled je to krásnej. Všude spousta zeleně, hned nedaleko pacifické pobřeží a tam někde v dáli na obzoru Olympijský národní park, který naším zítřejším cílem.

Pár hodin se kocháme krásou a pak pokračujeme v relaxační procházce po Seattlu. Samozřejmě nemůžeme vynechat rybí trh,

Rybí trh v Seattlu

Rybí trh v Seattlu

Kde údajně dochází k tradiční atrakci vrhání ryb. My ale rybu nekupujeme (tak možná proto jsme o tuto atrakci ochuzeni), zato se nám daří sehnat “skoro český” chleba.

Den utíká a blíží se večer a tak se znovu vydáváme ke Space Needle na noční vyhlídku

Večerní pohled na Space Needle

Večerní pohled na Space Needle

Po těch skvělých pohledech a fotkách z odpoledne jsem se fakt těšil i kvůli focení, ale za a) Seattle v noci při pohledu za Space Needle vůbec není tak sexy jako ve dne, no a za b) fouká tak strašnej vítr, že se všechno klepe a tak delší expozice nepřipadají v úvahu, takže se dobrá fotka vůbec nedá udělat.

Ale neva, jdem spát a ráno se vydáváme na cestu za velkým Americkým dobrodružstvím. Prvním národním parkem v programu je ten Olympijský. Je trochu z ruky, nicméně jsem ho do programu zařadil kvůli své nádherné přírodě (na mnoha místech je regulérní prales), o jeho popularitě také hovoří, že je třetím nejnavštěvovanějším NP (národní park) v USA – Po Yellowstonu a Grand Canyonu (které máme oba v plánu). Do Olympic NP jsou ze Seattlu dvě možné cesty, první časově náročnější a dražší je trajektem přes záliv na Olympijský poloostrov, druhá rychlejší a levnější je autem kolem zálivu.

Bereme variantu č. 2.

Zrelaxovaní kolem jedenácté vyjíždíme. Po třech hodinách dáváme přestávku a ještě ani nejsme u vjezdu do národního parku. Informujeme se, který že vjezd do NP je na jednodenní návštěvu nejvhodnější, dozvídáme se, že ten u města Forks. Fajn, to je dalších 150 kilometrů. To že vzdálenosti na mapě vypadají oproti skutečnosti zanedbatelně už jsem zažil ve Skandinávii, ale tady je to tak nějak ještě víc. A nepomůže ani google maps, kde vám řeknou přesně kilometry. Od vjezdu do národního parku je často třeba ještě jet další 2 hodiny, abyste byli u něčeho zajímavého.

Kdesi daleko v ruské tajze jsem zatím ještě nebyl, ale dovedu si představit, že to tam vypadá dost podobně jako tady.

tajga v olympijskem narodnim parku

Cesta do Olympijského NP

Zcela znaveni nakonec do pralesa (kterým se samozřejmě vine asfaltka pro turisty) dojíždíme. A opravdu to stojí zato.

Prales v Olympijském NP

Prales v Olympijském NP

Pohled do korun stromů pak působí úplně pohádkově

Koruny stromů v Olympijském NP

Koruny stromů v Olympijském NP

Čeká nás zde také první setkání s obrovskými stromy, které nerostou jinde, než na západním pobřeží USA. Bohužel zdejší dominantu, snad 70 metrů vysoký Smrk sitka před pár měsíci zlomila vichřice, to co vidíte je necelá pětina výšky původního stromu.

Zlomený smrk Sitka v Olympijském národním parku

zlomený smrk Sitka v Olympijském národním parku

Světla sice stále dost, ale je čas vyrazit. Však nás čeká ještě 300 km k našemu objednanému ubytku v Centralii. Dáváme občerstvovací zastávku ve městě Aberdeen, kde se kdysi sešlo pár kluků aby založili skupinu Nirvana a jdeme spát. Jako když nás do vody vhodí.

Poučení z dnešního dne: Do národního parku, který má dvojnásobnou rozlohu jako všechny národní parky v ČR na dvě hodiny nejezděte. Američané sem obvykle jezdí na týden,to je tak akorát.

Ráno jsme ale krásně čilí a k příjemnému překvapení nás všech, žádnej jetlag se nekoná. Naším dnešním cílem je Hora sv. Heleny (správně česky však je Hora st. Helens (orig. Mount st. Helens), krásný přírodní úkaz stratovulkánu. Ještě 17. května 1980 vypadala jako skalistá hora, ale výbuch následujícího dne odlomil celou její horní část a nyní vypadá takto. Opravdu fascinující pohled na mohutnou mocnost přírody.

Hora st. Helens ve Washingtonu

Hora st. Helens ve Washingtonu

Užíváme si krás prostředí a poučeni ze včerejška nikam nespěcháme. V této oblasti se nachází ještě vodopády na řece Columbia poblíž města Hood River, ale víme že vše nestihneme a musíme si také nechat něco na příště. Nicméně pokud budete v této oblasti a máte alespoň půlden čas, určitě je zařaďte do svého programu.

Ještě mi dovolte představit náš Dream Team:

Tak to jsme my, Mount st. Helens, Washington

Tak to jsme my, Mount st. Helens, Washington

Další den nás čeká první velké technické nej našeho výletu, návštěva Evergreen muzea letectví a kosmonautiky ve městě McMinnville, ve kterém se mj. nachází největší letoun, jaký byl doposud vyroben (s rozpětím křídel 97,5 m), slavná “Smrková husa” Hughes H-4 Hercules. Letoun i příběh jeho konstruktéra Howarda Hughese můžete vidět ve filmu Letec.

Slavná smrková husa Hughes H-4

Slavná “Smrková husa” Hughes H-4

Jak vidíte, letadlo je tak velké, že se nevejde do záberu ani mého širokého objektivu, ale je patrné, jak v porovnání s ním vypadají ostatní letadla jako modely.

“Smrková husa” však není jedinné superslavné letadlo, které je v muzeu. Pravděpodobně ještě slavnější je Spirit of St. Louis, v němž Charles Lindberg poprvé přeletěl Atlantik.

Spirit of st. Louis

Spirit of st. Louis

I když jsem z tohoto letadla byl původně strašně nadšenej, zdá se, že toto je pouze replika a originál je v muzeu ve Washingtonu D.C.
Avšak jedno nej stačí.

Krom letadel v hangáru je velká část expozice tzv. open air a i venku můžete obdivovat zajímavé letouny jako jsou např. Mig 29

mig 29

mig 29

Letoun ve kterém létal Tom Cruise ve filmu Top Gun (tedy pokud to nebyl jen filmový trik), F-14 Tomcat

F 14D Super Tomcat

F 14D Super Tomcat

C – 47 Dakota

Douglas C-47 Dakota

Douglas C-47 Dakota v prostoru Evergreen muzea letectví a kosmonautiky

A mnoho mnoho dalších krásných letadel.

Prostor muzea letectví a kosmonautiky, McMinnville

Prostor muzea letectví a kosmonautiky, McMinnville

Jak vidíte, je to krásné muzeum, kde většina exponátů vypadá tak, jakoby právě sjela z výrobní linky. Pokud vás letadla zajímají jen trochu, strávíte tu celý den a budete chtít ještě, tím jsem si víc než jistej.

Pokračujeme opět na jih a kromě Oregonských dun (které jsem v tom uchvácení zapomněl vyfotit) jsme měli v plánu Sea lions cave, neboli Jeskyni lachtanů, což je největší mořská jeskyně v Americe. Komplex s vyhlídkovou terasou na pláž, kde se lachatani sluní a výtahem do jeskyně kde lachtani relaxují je v soukromých rukou a vstupné tam stojí 14 dolarů/osoba.

Lachtaní siesta na pacifické pláži

Lachtaní siesta na pacifické pláži

Lachtaní relax na skále

Lachtaní relax na skále

My jsme byli návštěvou vcelku nadšeni, protože jsme zatím žádný opravdu divoký život v Americe nepotkali (a taky nevěděli, že na velryby se musí s dalekohledem), ale pokud máte hlouběji do kapsy, Amerika má ve svém portfoliu mnoho stejně zajímavých věcí a zdarma.

Další den a na našem programu je další úžasná přírodní scenérie Kráterového jezera (Crater Lake NP) a přilehlého národního parku. Podobně jako v případě Ramonského kráteru v Izraeli, ani tento kráter nemá nic společného s meteority, ale vznikl díky zhroucení sopky Mount Mazama asi před 7 700 lety. Zajímavostí jezera je krom jeho hloubky (nejhlubší jezero v Americe a sedmé-deváte nejhlubší jezero na světě) to, že nemá žádné přítoky ani odtoky. Veškerá voda v jezeře je voda dešťová a voda z tajícího sněhu. Proto má údajně nejčistší vodu, jaká se v přírodě nachází. Barva vody je opravdu blankytně modrá, tak na tom asi něco bude.

Při vjezdu do národního parku si kupujeme tzv. Annual pass, který opravňuje posádku jednoho osobního auta k vjezdu do všech národních parků v USA ve správě státu po dobu jednoho roku. Stojí 80 dolarů.

Kráterové jezero s ostrůvkem Wizard

Kráterové jezero s ostrůvkem Wizard

A ještě jedno tamní panorama

Kráterové jezero - panorama

Kráterové jezero – panorama

Bohužel jsme tady na úplném začátku sezóny a celý okruh kolem jezera je stále zavřen kvůli sněhu, ale i tak to tu stojí zato.

Vjíždíme do slunné kalifornie a první zastávkou tam se nám stává národní a státní park Redwood. Je to opravdu něco úžasného. Normálně jedete a najednou se vám v cestě objeví něco, co máte dojem, že zabírá půlku silnice – i když ve skutečnosti do silnice vůbec nezasahuje. Je to on, Redwood z rodiny sekvojovitých, strom, jež zná naše Země od doby druhohor a který dosahuje největších výšek – až 110 metrů.

Ten nejvyšší v oblasti se jmenuje příznačně Big Tree, neboli Velký strom, má 91 metrů a abych vám mohl nabídnout obrázek, musel jsem slepit dvě fotky, protože na jednu se prostě nevešel.

Big Tree neboli Velký Strom

Big Tree neboli Velký Strom

Další den, kdy jedeme směrem na jih navštěvujeme městečko Ferndale. Městečko viktoriánského stylu je popisováno jako jedna z nej atrakcí na cestě ze Seattlu do San Francisca. Je fajn, moc fajn, a vypadá nějak takto:

Viktoriánské městečko Ferndale

Viktoriánské městečko Ferndale

Viktoriánské městečko Ferndale

Viktoriánské městečko Ferndale

restaurace a hotel Victorian Inn

restaurace a hotel Victorian Inn

Pokud máte rádi tento styl, stojí to za zastávku, pokud ale jedete do Sacramenta, jeho staré město vypadá dost podobně. Navíc jsme měli strašnou odpolední chuť na kávu a tu jsme objevili pouze v restauraci Victorian Inn, která si za presso nechá slušně zaplatit. Městečko celkově působí dost ospalým dojmem.

Pak pokračujeme skrz Avenue of the Giants, neboli Avenue Obrů, další oblastí těchto majestátných stromů. Je toopravdová avenue a stromy, které mají 70 a více metrů lemují silnici. To je krásný, fascinující a nepředstavitelný. Pokud jsem z Evropy zvyklý na stromořadí třešní nebo topolů, tak toto je opravdu jiná liga. Tady jsme se ještě navíc nechali zlákat zdejší turistickou atrakcí – stromem, kterým se dá projet.

strom kterým se dá projet

strom kterým se dá projet

Vtipné na této atrakci byl hned vjezd ke stromu. Nikdo u brány nebyl, jen tam byla cedulka – pokud tu nikdo není, vhoďte 6 dolarů do kaslíku. Tak jsme je tam hodili. Upřímně, nestálo to zato.

Noc trávíme v městečku Ukiah a na internetu zjišťujeme příjemnou zprávu, Tioga pass v Yosemitech byl právě otevřen, třikrát hurá! Ráno nám díky nějaké aplikaci na telefonu přijde zpráva, že v blízkosti je jedna zajímavost “City of 10 000 Buddhas” – Město desetitisíců Buddhů. Po mírném bloudění navštěvujeme a jsme rádi. Městečko s krásnou vstupní branou vás vtáhne do svého asijského světa.

Brána do Města desetitisíců Buddhů

Brána do Města desetitisíců Buddhů

Je tu krásně, příjemně, klidno, meditačně a pávi se tu prohánějí jako ve Valdštejnské zahradě v Praze.

Pávi ve Městě desetitisíce Buddhů

Pávi ve Městě desetitisíce Buddhů

A pokud máte chuť můžete se zajít podívat přímo do místního chrámu.

Hala desetitisíců Buddhů

Hala desetitisíců Buddhů

Klid je tu velmi podobný, jaký byl ve Fernadale, ale zatímco tam byl otravný a neočekávaný, sem se hodil a vytvářel příjemnou atmosféru.

S uklidněnou duší plyne 160 mil do Sacramenta v naprostém poklidu a my se zde ubytováváme hned na dva dny.

První den trávíme v technických muzeích, prvním je Kalifornské státní železniční muzeum. Wow, to se zas někomu něco povedlo, skvělé expozice, krásné nablýskané stroje, super zážitek. Prošli jsme poštovní vagóny, jídelní vozy, navštívili jsme železniční kuchyni, kterou by mohla leckterá česká restaurace závidět.

Pojízdná kuchyně, železniční muzeum Sacramento

Pojízdná kuchyně, železniční muzeum Sacramento

Skvělé bylo, že dva vagóny kterými se dalo projít navozovaly absolutně věrný pocit jízdy. Všechny ty pohyby, zvuky, jiskry za okny, jako můžete vidět v tunelu. Super.

Samozřejmě tu nahlédnete do historie

Parní lokomotiva v kalifornském železničním muzeu

Parní lokomotiva v kalifornském železničním muzeu

 

Parní lokomotiva z Baldwinových závodů

Parní lokomotiva z Baldwinových závodů

Lokomotiva 112 americké lokomotivové společnosti

Lokomotiva 112 americké lokomotivové společnosti

Podíváte se a přečtete si, jak se připravovala železniční trať

Příprava železniční trati v horách

Příprava železniční tati v horách

Až konečně přijde k NÍ. Pokud jste už někdy viděli opravdu velkou lokomotivu, tak si jí vynásobte třema a jste asi na polovině velikosti této.

Lokomotiva Southern pacific company 4294

Lokomotiva Southern pacific company 4294

Tenhle mazlík má 38 metrů na délku, 5 metrů na výšku a váží téměř 500 tun. Pokud jste milci železniční přepravy, tak v tomto muzeu vaše srdce zaplesá!

Kalifornské státní železniční muzeum se navíc nachází v krásném starém Sacramentu, kde si můžete užít toho westernového ducha.

chodník ve starém Sacramentu, Kalifornie

chodník ve starém Sacramentu, Kalifornie

 

siesta v odpoledním starém Sacramentu, Kalifornie

siesta v odpoledním starém Sacramentu, Kalifornie

 

ulice ve starém Sacramentu, Kalifornie

ulice ve starém Sacramentu, Kalifornie

 

staré a na pozadí nové Sacramento, Kalifornie

staré a na pozadí nové Sacramento, Kalifornie

 

Dokonce se tu odehrává nějaká manifestace. Ale nevypadá, že by měla nějak výrazně změnit svět. Alespoň zatím.

manifestace v ulicích Sacramenta, Kalifornie

manifestace v ulicích Sacramenta, Kalifornie

 

Druhým muzeem na pořadu dne je Muzeum letectví v Kalifornii.

Tady mají hned dva Boeingy Stearman

Boeing Stearman v Kalifornské muzeu letectví

Boeing Stearman v Kalifornské muzeu letectví

 

Boeing Stearman, Kalifornské muzeum letectví

Boeing Stearman, Kalifornské muzeum letectví

 

Velmi pofidérní experimentální malý letoun

experimentalni Boeing Stearman, Kalifornské muzeum letectvíletoun

experimentalni letoun, Kalifornské muzeum letectví

 

a např.

Harley Davidson vojenská verze, Kalifornské muzeum letectví

Harley Davidson vojenská verze, Kalifornské muzeum letectví

Či např. takovýto krásný vojenský Jeep

interiér vojenskeho Jeepu, Kalifornské muzeum letectví

interiér vojenskeho Jeepu, Kalifornské muzeum letectví

tam se opravdu nemá co rozbít.

Zajímavé je také nahlédnout do útorb leteckých motorů.

detail leteckeho motou, Kalifornské muzeum letectví

detail leteckeho motou, Kalifornské muzeum letectví

Venku mají pak obstojnou sbírku vojenských strojů.

Určitě nejvíc mě zaujal vojenský vrtulník Sikorsky-CH-3E “Jolly green giant” neboli “Veselý zelený obr” (tuto přezdívku získal během války ve Vietnamu).

Sikorsky-CH-3E - Jolly green giant

Sikorsky-CH-3E – Jolly green giant

Hlavně proto, že se mohlo vejít dovnitř, a tak jsem se prvně v životě octnul v kabině vojenské helikoptéry

Kabina vojenské helikoptery Sikorsky CH-3E

Kabina vojenské helikoptery Sikorsky CH-3E

 

a hned potom v kokpitu.

kokpit vojenské helikoptéry Sikorsky CH-3E

kokpit vojenské helikoptéry Sikorsky CH-3E

Jednou ze zajímavostí je Mig 21 v barvách Československé armády, který se do USA dostal v květnu roku 1989. Jakým způsobem mi není úplně jasné, řekl bych že to musela být zajímavá story.

Mig-29-v-ceskoslovenskych-barvach

Mig 21 v československých barvách

 

Jako jó, je hezký, pěkný muzeum to tu je, jenže když jsme pár dní předtím byli v Evergreen muzeu, tak jsme teď o dva, tři, levely jinde.

Navečer si pak dáváme příjemnou procházku Sacramentem a obdivujem zdejší moderní architekturu.

 

fasáda moderní budovy v Sacramentu

fasáda moderní budovy v Sacramentu

moderní architektura v Sacramentu, Kalifornie

moderní architektura v Sacramentu, Kalifornie

Která ladně stojí hned vedle té staré

dům ve starém stylu, Sacramento

dům ve starém stylu, Sacramento

No a samozřejmě a především budovu Kapitolu

Budova kapitolu v Sacramentu

Budova kapitolu v Sacramentu

 

Spíme spánkem spravedlivých, neb nás další den čeká poslední zastávka na pobřeží pacifiku, zlatý hřeb první třetiny našeho výletu – San Francisco.

Ráno vyjíždíme ze Sacramenta a asi po hodině cety přijíždíme k Oakland Bay Bridge, kde platíme čtyřdolarové mýto černochovi, který má v ruce tolik peněz (na vrácení a rozměňování), že to vypadá, že právě vykradl banku a můžeme se vydat dál. Potom co sjedeme z mostu míříme k pobřeží. Jedeme a pak to přijde. Přijíždíme na křižovatku a za ní nějak nevidím silnici. Přijíždíme totiž k slavným prudkým san franciským svahům. Přejíždíme křižovatku a přední náprava se boří do hlubin. Každý okamžik je nekonečně dlouhý a já se sám sebe tážu: “tak kdy už sakra uvidím silnici??” Nakonec po nekonečné půlvteřině (čas je opravdu relativní) vidím opět cestu a ne jen nebe. A my jedeme dolů k moři po ulici se svahem 34,5%. Ano čtete správně, je to sklon jako maj schody. Říkám si zda to zvládnou brzdy. A zvládly.

Pak už nás jen na semaforu míjí kabelová tramvaj

kabelova-tramvaj-v-San-Franciscu

kabelová tramvaj v San Franciscu

a zastavujeme při pobřeží. Naším hlavním cílem jsou san franciská mola. Na molu Hyde st. jsou krásné staré parníky, které kdysi křižovaly svět.

lodka a parniky na molu Hyde st

loďka a parníky na molu Hyde st

a mě se moc líbí, jak tady v Americe maj spoustu věcí vymyšlený pro děti a pro reálnej zážitek. Tady si například můžete vyzkoušet, jak funguje kladka.

Jak funguje kladka, San Francisco

Jak funguje kladka, San Francisco

Potom jdeme po břehu na molo č. 37

cestou míjíme prodavače humrů

Pouliční prodej humrů, San Francisco

Pouliční prodej humrů, San Francisco

A málem se připleteme do rvačky.

souboj mořských racků o kořist

souboj mořských racků o kořist

Jeden z racků totiž nepozorné pojídačce hranolek vyklovl hranolku přímo z paklíku, který držela v ruce. Ale jak se zdá, tuhle kořist si bude muset zasloužit.

Na molu 37 nás čeká vojenská ponorka USS 383 – Pampanito.

USS 383 Pampanito a Alcatraz

USS 383 Pampanito a v pozadí věznice Alcatraz

Vstupné stojí 8 dolarů a pokud by vás zajímalo jak to vypadá uvnitř a máte to do San Francisca z ruky, můžete se vydat na virtuální prohlídku.

Chvíli se ještě procházíme po nábřeží a užíváme si sanfranciského vzduchu.

pobřežní ulice, San Francisco

pobřežní ulice, San Francisco

No a samozřejmě nesmíme vynechat nepochybně nejznámější ikonu San Francisca..

most Golden Gate, San Francisco, CA

most Golden Gate, San Francisco, CA

Potom se ještě jako správní turisté vozíme autem kolem dokola městem, projíždíme se jako správní gangstas čínskou čtvrtí, která má hned dvě skoroNEJ – je druhou největší mimoasijskou čínskou komunitou hned po Chinatownu v New Yorku a má druhou největší hustotu obyvatel, hned po Mannhatanu) a potkáváme např. krásný Palác krásných umění

Palác krásných umění, San Francisco

Palác krásných umění, San Francisco

Bohužel vzhledem k tomu, že naše cesta pokračuje na jihovýchod, kdybychom jeli z města po slavném mostě Golden Gate znamenalo by to pro nás zajížďku asi 100 km a tak město opouštíme tak jak jsme přijeli, přes dvoupatrový most Oakland Bay Bridge. Rozloučíme se na čas s Tichým oceánem a jedeme do Modesta, kde máme bázi na dnešní noc. A odtamtud se nazítří vydáme do amerického vnitrozemí.

3. San Francisco – Las Vegas

bazén v motelu, Modesto

bazén v motelu, Modesto

Po krásném dnu v San Franciscu přijíždíme do Modesta. Modesto je takové zvětšené maloměsto, strašně široké ulice vedoucí až na obzor s tím nejklasičtějším americkým rovnoběžným a příčným uspořádáním ulic, takže pokud ve městě cokoli hledáte, jedete strašně dlouho rovně a pak zahnete doprava. Určitě stojí za zmínku, že právě tady se narodil a vyrostl George Lucas.

Popisovat všechny motely a hotely kde budeme nebudu, ale zde se musím zastavit u motelového bazénu. Ten je zavřený z opravdu nejoriginálnějšího důvodu, který si dovedu u takového bazénu představit.

Dnes máme v plánu Yosemitský národní park. Kontrolujeme počasí v parku a také oficální stránky Yosemitského NP jestli se něco nezměnilo. A bohužel změnilo. V noci přišla do Yosemit bouře a Tioga pass je opět zavřený. Chjo. Navíc je v oblasti oblačno.

V předpovědi je oblačno s přeháňkami a dokonce zvažujeme, zda do Yosemit vůbec pojedeme. Ale když už jsme tady, tak proč ne. Vydáváme se tedy do Amerického vnitrozemí, konkrétně vstříc pohoří Sierra Nevada.

Po dvou hodinách jsme u vjezdu do NP a rangeři u brány nás uvítají pozdravem ahoj! Dostáváme mapku národního parku a vydáváme se na průzkum. Bohužel předpověď nelhala a tak si o krásných výhledech na zdejší přírodní monumenty Half Dome, El Captain, 739 metrů vysoký Yosemitský vodopád a další můžeme nechat jen zdát.

Spokojujeme se alespoň s vodopádem na Bridalveil waterfall, což znamená nevěstin závoj, ten je totiž vysoký jen 188 metrů a tak je vidět celý.

vodopád Nevěstin Závoj, Yosemitský NP

vodopád Nevěstin Závoj, Yosemitský NP

A užíváme si toho, že alespoň při zemi je krásně (i když na vkus středoevropana poněkud zima).

příroda Yosemitského NP

příroda Yosemitského NP

Při našich odpoledních toulkách jsme viděli srny a kojota. Určitě tu jsou ještě sobi a černí medvědi, na ty jsme ale dnes štěstí neměli.

Vydáváme se pomalu dále a ještě před vjezdem do tunelu se zastavujeme na parkovišti odkud jsou obvykle úchvatné pohledy. Ten náš však dnes vypadá takto.

výhled na Yosemitský NP od Tunelu

výhled na Yosemitský NP od Tunelu

Vodopád Nevěstin závoj je ještě trošku vidět. Half Dome a El Captain jsou však někde vysoko v mlze. Jaký rozdíl od toho, jak stejné místo vyfotil přesně před dvěma lety David Iliff.

Yosemitský NP

Yosemitský NP by David Iliff

Ještě se s námi přišli rozloučit havrani

havrani, tradiční obyvatelé Yosemitského NP

havrani, tradiční obyvatelé Yosemitského NP

A jedeme dál. Projíždíme tunelem a vjíždíme do mlhy. Tioga pass by nás zavedl až do nadmořské výšky 3031 m.n.m. Ale i tady se dostáváme přibližně do 1 800 m..m. s tím, že od přibližně patnácti set jsme v oblasti opravdu husté mlhy. Jedeme krokem, na silnici je čerstvý sníh, teplota venku jsou asi 2 stupně a na mnoha místech chybí svodidla (resp. nikdy tam ani nebyla).

Cestou z parku se ještě zastavujeme v Maripoském lesíku, kde se nacházejí sekvoje. To abychom po redwoodech viděli i tyto zástupce sekvojovitých, protože do Sekvojského NP zajet neplánujeme, těch vysokých stromů už bylo dost. Sekvoje jsou nejmohutnější stromy rodu sekvojovitých a zároveň nejmohutnější stromy vůbes s obvodem kmene přes 30 metrů.

sekvoj v Maripoském lesíku, Yosemitský NP

sekvoj v Maripoském lesíku, Yosemitský NP

Sekvoje byly pro běžného smrtelníka tak nepředstavitelné, že místní museli v 19. století několik stromů porazit, rozřezat a poslat na východní pobřeží, protože tam nikdo nevěřil, že by tak obrovské stromy vůbec mohly existovat. Jak vidíte, jsou tak velké, že v mlze je vrchol sotva vidět.

Další den nás čeká přejezd do Ridgecrestu abychom pak měli celý den na Death Valley. Pouze nudný přejezd však narušilo něco, co vypadalo jako hřbitov dopravních letadel. Nedalo nám to tedy, zabočili jsme tím směrem a objevili Mojave air & space port. Opravdu se tu nachází několik dopravních letadel v důchodu, ovšem především se jedná o testovací letiště, kde mimo jiné Richard Branson a jeho Virgin Galactic právě vyrábí největší letadlo světa, které bude sloužit jako nosný letoun pro vesmírné lety.

Na letiště nemůžeme a prostor letiště se foťit nesmí, ovšem ve veřejném prostoru mezi hangáry se fotit může a občas se tu setkáte se zajímavýma raritama. Jako je tento krásný Saab.

Saab TF-35XD Draken

Saab TF-35XD Draken

Saab Draken, který na silnici rozhodně nepotkáte.

Po příjemném spestření cesty a přespání v Ridgecrestu pokračujeme naší pouť do Údolí smrti – Death Valley NP. Těsně před vjezdem do Národního parku míjíme ceduli

Hladina moře

Nadmořská výška

takže nadechnout..a jsme (čistě teoreticky) pod hladinou moře.

U vjezdu do národního parku míjíme hasičský vůz, který vypadá..

odstaveny hasicsky vuz, Udoli smrti

odstavený hasičsky vůz, Údoli smrti

..že tady už nějakou dobu nehořelo.

Moment, ještě trocha fotografického umění..

strom ošlehaný údolím smrti

strom ošlehaný Údolím smrti

Šlapem na plyn a jako první zastávku tu v plánu máme místo míst, Badwater basin neboli Jezírko zlé vody.

Cestou ale potkáváme open air museum, z doby, kdy se tu koncem 19. století těžil borax.

Těžba boraxu v Údoli smrti

Těžba boraxu v Údoli smrti

 

dvacetimulový tým na těžbu boraxu, Údolí smrti, Kalifornie

dvacetimulový tým na těžbu boraxu, Údolí smrti, Kalifornie

Před takovýto povoz se zapřáhlo 18 mul a dva koně a karavana odtud cestovala asi 180 kilometrů k nejbližší železnici. Tvrdá práce to tu tehdy musela bejt.

Jestli bylo před pár dny v Yosemitech 2° nad nulou, tak tady je potřeba přidat rovných 35. Je 10 května a je tu právě 99° fahrenheita, tedy 37° celsia. Vrrrr, šílený! A plném létě tu bývá kolem padesáti a je to právě zde, kde v červenci roku 1913 naměřili nejvyšší teplotu vzduchu, jaká kdy byla na Zemi změřena, a to právě 56,7° celsia.

Proto mě překvapuje, že se tu semtam nachází i poměrně rozbujelá vegetace.

zelený keř v Údolí smrti

zelený keř v Údolí smrti

 

Takže nemusím zmiňovat, že i když jsme teplotnímu rekordu celkem vzdáleni, klima v autě jede naplno. Moment, šlapem na plyn a už jsme tu, na nejhlubším místě Ameriky, kde jsme právě 85,5 metru pod hladinou moře. Zajímavé je, že nejvyšší hora kontinentálních Spojených Států (tedy Spojené státy kromě Aljašky a Hawaje) Mount Whitney s výškou 4421 m.n.m. je na dohled. V dáli vidíme nějaké zasněžené vrcholky hor, tak to musí být jeden z nich.

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Jezírko zlé vody, Údolí smrti, Kalifornie

Další a pro dnešek poslední zastávkou na naší cestě po Údolí Smrti je Zabriskie point. Místo, které je dnem vyschlého jezera Furnace creek hraje nepřebernýmy barvami, původními sedimenty a má úžasné tvary.

Zabriskie point, Údolí smrti, Kalifornie

Zabriskie point, Údolí smrti, Kalifornie

digforfree.com mini death-valley-zabriskie-point-dark-ridge-ii

Zabriskie point, Údolí smrti, Kalifornie

Zabriskie point, Údolí smrti, Kalifornie

Třikrát hurá, přežili jsme Údolí smrti a míříme přímo do srdce všech neřestí – do Vegas.

4. Las Vegas a Hoover Dam

výhled z levného pokoje v hotelu Stratophere, LV

výhled z našeho (levného) pokoje v hotelu Stratophere, LV

Ve Vegas máme v plánu strávit dva dny. Pro ten prnví máme zabookovaný pokoj v hotelu Stratosphere úplně na severu Stripu (Strip je hlavní bulvár v LV). Přijíždíme od jihozápadu a tak nás čeká prví seznámení s tímto městem hazardu pro Ameriku stylově z okýnka automobilu. Wow, wow, wow. Není to Bologna, není to Jeruzalém, není to Praha, Paříž ani Bratislava. Ale je to WOW. Jak tak jedeme téměř středem města po dálnici č. 15 jen zírám. Mrakodrapy, Eiffelovka, Římský palác, odbočka na benátky a před námi samozřejmě téměř 300 metrů vysoká vyhlídková věž hotelu Stratosphere.

Dojedeme k hotelu a mě trne. Před vchodem šílený kolony a všude poskakuje obsluha, bere si klíčky od aut, hosté vystupují a služba odjíždí s vozem. Sakra co teď? Máme tam přijet a dát jim klíčky? Jak nám daj pak to auto zpátky? Co to stojí? Budeme mít vůbec jen na to dýško? Jdu tedy za někým z obsluhy, řeknu že tu jsem prvně a on se mě zeptá, zda chci na parkování obsluhu, nebo si chci zaparkovat sám. Rozhodně říkám že sám a tak stačí prostě jen objet kolonu a na parkovišti prostě zaparkovat. Uf, nebylo to tak těžký.

Do Vegas přijíždíme v neděli, protože od neděle do čtvrtka je cena ubytování v Las Vegas na minimu. Motel kdesi na kraji města seženete mimo víkend za 20 dolarů za noc, tří až čtyřhvězdičkové hotely mimo Strip za 40 USD/noc a hotely stejné kategorie na Stripu od 80 USD/noc (kvůli resort fee). Hotel Stratosphere vybíráme proto, že v rámci ceny je neomoezený volný vstup na vyhlídkovou věž (která je mimochodem nejvyšší v Americe), kam bychom určitě také šli a kam stojí vstupné pro jednu osobu 20 dolarů.

V hotelu platíme 80 dolarů za noc, vstupné na věž by nás za tři osoby stálo 60 dolarů, máme tedy nocleh za rovnou dvacku. To de, ne?! Pravda, že výhled z pokoje nemáme zrovna nejrajcovnější (koukáme na nějakou vzduchotechniku), ale co by člověk za tu cenu chtěl, že. Jsme v Americe a tady platí “you get what you pay for” neboli, dostanete přesně to, co zaplatíte.

Z celého dne jsme lehce unaveni a tak si dáváme siestu. Akorát tak dlouhou, abychom mohli se západem slunce vyjet výtahem na 350 metrů vysokou vyhlídkovou věž. A vyhlídka odtud nám dává úplně zapomenout na výhled z pokoje, však posuďte sami.

Pohled na noční Las Vegas z vyhlídkové věže hotelu Stratosphere

Pohled na noční Las Vegas z vyhlídkové věže hotelu Stratosphere

Vše svítí různými barvami, auta, budovy, poutače, přistávající letadla, kroužící helikoptéry, neony, výškové budovy, to vše do sebe zapadá a tvoří tak harmonický celek. Las Vegas je absolutní kýč, ale tak skvěle udělanej, že vám tu je strašně příjemně.

 

volná zábava na vyhlídkové terase hotelu Stratosphere

volná zábava na vyhlídkové terase hotelu Stratosphere

Kdyby vás samotný pohled na město z výšky 300 metrů nudil vězte, že přímo zde na střeše vyhlídkové věže jsou hned tři atrakce. Tou první je Sky Jump, neboli něco jako bungee jumping (s kontrolovanou rychlostí a trajektorií pádu) přímo z hrany věže 253 metrů přímo dolů. Druhou je X-Scream, neboli takový řetízkáč v oblacích a třetí je pak Big Shot, lavice, na kterou si sednete a necháte se vystřelit 50 metrů vzhůru. Když si vezmete, že už tak jste ve výšce 300 metrů, jistě vás nepřekvapí, že je to nejvýše položená adrenalinová zábava na světě.

Big Shot, nejvýše položená adrenalinová zábava

Big Shot, nejvýše položená adrenalinová zábava

 

A jelikož jsme ve Vegas, ani tady, stovky metrů nad zemí nesmí chybět obřadní místnost. Máte tu partnera? Tak proč si večer nezpříjemnit třeba svatbou?

obřadní síň v Las Vegas

obřadní síň v Las Vegas

 

Druhý den máme noc ve Flamingu, protože si chceme trochu užít Stripu z první ruky. Hotel Stratosphere je i pro Evropany trochu daleko od toho úplného centra (asi 4 km). Před check-outem jdem ozkoušet bazén na střeše v osmém patře. Je cooool.

bazén, vyhlídková věž a hotel Stratosphere

bazén, vyhlídková věž a hotel Stratosphere

 

A potom jedeme ještě jednou na vyhlídkovou terasu podívat se, jak vypadá Las Vegas z terasy ve dne. Teda řeknu vám, není to ono..

Východní Las Vegas

Východní Las Vegas

 

Strip a McCarranovo letiště, LV

Strip a McCarranovo letiště, LV

 

Vše je takové šedivé, mdlé..kam se ztratil ten noční lesk?

Pro dnešní den máme v plánu opět jedno technické nej. Tedy alespoň v době svého vzniku byla Hooverova přehrada v Černém kaňonu na řece Colorado největší přehradou na světě. Nyní už se nevejde ani do první dvacítky. Je to ale krásné technické veledílo které leží přesně na hranici mezi Nevadou a Arizonou.

Hooverova přehrada na řece Colorado

Hooverova přehrada na řece Colorado

 

přepadový kanál Hooverovy přehrady

přepadový kanál Hooverovy přehrady

odtok a přemostění Hooverovy přehrady

odtok a přemostění Hooverovy přehrady

Přemostění, které vidíte na fotce nahoře je Mike O’Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge, který byl dokončen na podzim roku 2010. Do té doby se po silnici č. 93, např. při cestě z Las Vegas k Jižnímu cípu Grand Canyonu, jezdilo po hrázi.

Cestu nazpět do Vegas si ještě zpříjemňujeme vyhlídkou na Lake Mead, což je jezero vzniklé díky Hooverově přehradě. To samozřejmě slouží jako rekreační oblast.

rekreační oblast Lake Mead

rekreační oblast Lake Mead

Taková obrovská vodní plocha tu působí jako zjevení, protože se právě nacházíme kdesi v hloubi Nevadské pouště.

Do Vegas přijíždíme akorát tak, že se ubytováváme v našem novém hotelu Flamingo (90 USD/noc), který nechal postavit známý (asi by se slušelo napsat nechvalně známý) gauner Bugsy. Bohužel přijíždíme právě ve čtyři, kdy hotel přijímá první hosty a tak nás čeká skoro hodinové čekání ve frontě.

Po krátké siestě vyrážíme do jednho z místních outletů. Pokud je Las Vegas známé něčím jiným než hazardem pak jsou to určitě outlety. V Americe je všechno velké (prý tu mají i největší trpaslíky) a outlet není výjimkou. Je to takové menší městečko, ve kterém se nachází asi 120 obchodů. Už ve třetím na nás padá únava. Ale když už jsme tady, plácnem se přes kapsu a nějaké nezbytnosti kupujem.

Večer už nás čeká ‘jen’ to nejzajímavější co Las Vegas nabízí, procházka po Stripu. Navštěvujeme luxusní prostory hotelu Bellagio

kasíno v hotelu Bellagio

kasíno v hotelu Bellagio

Před hotelem se pokocháme programem hrající fontány

fontána před hotelem Bellagio

fontána před hotelem Bellagio

Stačí přejít ulici a jsme v Paříži..

noční Las Vegas

noční Las Vegas

Procházíme Strip

Strip, Las Vegas

Strip, Las Vegas

 

Potkáváme transformera

transformer na Stripu

transformer na Stripu

 

a taky Elvise (jj, opravdu žije!)

Elvis žije!

Elvis žije!

 

A jdeme spát.

Egyptské pyramidy, Řím, Benátky, New York a další a další a další a další místní lákadla musíme nechat na příště.

Ráno ještě jdeme kouknou na plameňáky (a ptáky ibis, černou labuť, želvy a ryby v jezírkách) do hotelové ZOO

plameňáci v hotelu Flamingo

plameňáci v hotelu Flamingo

 

A vyrážíme na severozápad navštívit Zion NP, Bryce Canyon NP a také ten velký Grand Canyon.

 

5. Zion NP – Grand Canyon NP

Po nástrahách velkoměsta hříchů nás čeká opět něco z té úchvatně americké přírody. Pro následující tři noci jsme vybrali ubytování ve městě Kanab, které se nachází v ideální poloze, abychom měli na dojezd Zion NP, Bryce Canyon NP a Grand Canyon NP. V původním plánu cesty byla návštěva Jižního cípu Grand Canyonu (South Rim), jenže my už máme najeto téměř 5 000 km a kdybychom jeli k Jižnímu cípu bylo by to hezkých pár set kilometrů navíc.

Po cestě a na programu dnes máme Valley of Fire (Ohnivé údolí), státní park, který se v programu cestovních kanceláří moc neobjevuje, já ho však do itineráře zařadil. Jedná se o pískovcové skalní útvary ohnivé barvy. Je to také místo, které znázorňuje Mars ve filmu Total recall.

Valley of Fire

Valley of Fire

Valley of Fire

Valley of Fire

Valley of Fire

Valley of Fire

 

Potkáváme taky divoký pouštní život, který nám přišel až pod nohy.

ještěrka ve Valley of Fire

ještěrka ve Valley of Fire

 

Velmi se mi také líbí zdejší návštevnické centrum, kde je krásně zdokumentováno, jak se zde žilo před tisíciletími.

pravěký život ve Valley of Fire

pravěký život ve Valley of Fire

 

Pak sedáme do našeho Chevroletu a jedeme přímo směr Kanab. Teoreticky bychom mohli cestou projet Zion NP, ale už je celkem pozdě a raději si ho necháme na další den.

Ubytováváme se v jednom z místních motelů a na recepci nás vítá supersympatický (až trochu moc) recepční. Na pokoji zjišťujeme, že sprcha sprchuje všude jinde než má, tak to jdu vyreklamovat. Přijde recepční s úsměvem od ucha k uchu, že no problem, spraví sprchu izolepou, že to zítra někdo přijde opravit.

Nazítří si dáváme odpočinkový den a jen se tak lehce potulujeme po přilehlých kopcích. To abychom měli dost energie na zítřejší výlet.

Navečer se du zeptat sympa recepčního jak že to je s tou sprchou, které se nikdo nedotkl. Koká na mě, hahaha, hihihi, hrozná prdel, tomorrow – zítra. OK, co už.

Budíme se brzy a máme v plánu zvládnout Zion NP a Bryce Canyon NP na jeden zátah.

Zion NP je velmi prazvláštní mix geologie, rostlin a živočichů. To vše se tu nachází na jednom místě ale tak nějak odděleně. Alespoň tak to na mě působí. Přestože Zion NP ve svém názvu slovo kaňon nemá, jedná o kaňon vytvořený docela malou říčkou Virgin river. Právě touto.

Virgin River, Zion NP

Virgin River, Zion NP

 

Při našich toulkách parkem také potkáváme pár z Frýdku. Ale ne z toho Frýdku na Moravě, ale z Frýdku v Texasu. Ani netušim, jak jsme se s nima dali do řeči, protože oni česky vůbec něuměji.

manželé z Frýdku v Texasu

manželé z Frýdku v Texasu

 

A pak už se věnujeme přírodě. Jak skaliskám

Zionský kaňon, Zion NP

Zionský kaňon, Zion NP

zajímavá skaliska v Zionském NP

zajímavá skaliska v Zionském NP

 

Tak místním obyvatelům, kteří jsou evidentně na lidskou přítomnost zvyklí.

Horská koza, Zion NP

Horská koza, Zion NP

 

A hurá do Bryce Canyonu. Už cesta k němu stojí zato.

cesta k NP Bryce Canyon

cesta k NP Bryce Canyon

 

Zatímco NP Zion je fakticky kaňon ale v jeho názvu se slovo kaňon nevyskytuje, u NP Bryce Canyon je tomu právě naopak. Nejedná se o kaňon, ale o množství amfiteátrů, které vznikly erozí. Asi nějak takto (zdroj wikimedia)

vznik Hoodoos

vznik Hoodoos

 

Bohužel nejpřesnější předpověď na internetu se nemýlila a počasí nám moc nepřeje. Sice je mlha, ale zato prší. Naštěstí ne moc a ne pořád, akorát tak, abychom si docela dobře stihli užít to nejhezčí, co NP Bryce Canyon nabízí, tyto krásné výhledy.

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

NP Bryce Canyon

 

A takhle nějak vypadaj ty na pohled malé, v reálu několikametrové) Hoodoos potvůrky v detailu

Hoodoos, Bryce Canyon NP

Hoodoos, Bryce Canyon NP

 

Vydáváme se ještě na průzkum do zadní části NP, ale čím jedem výš, tím větší je mlha. Právě tady v tom apokalyptickém bodě to pro dnešek otáčíme

skoro na konci světa, Bryce Canyon NP

skoro na konci světa, Bryce Canyon NP

 

však to nejhezčí z parku jsme viděli a zítra je taky den. Ještě nám to nedá se nestavit na první vyhlídce Bryce Canyonu

Bryce canyon ponořený v mlze

Bryce canyon ponořený v mlze

 

a úplně se rozvzpomínám na naše putování a rozloučení se s Yosemitama.

Cestou zpět do motýlku jsme se rozhodli, že si přidáme ještě jednu noc v Kanabu. Vzhledem k tomu, že jsme už skoro stálí hosté a ještě u nás za ty dva dny nikdo nebyl spravit tu sprchu, jsem si jistej, že vyboxuju nějakou tu slevu. Při online bookingu jsme to měli za nějakých 70 dolarů na noc, tak kdyby nám to dal za šede, bylo by to fajn.

Začínám tedy s dotazem, jak že to je se sprchou a kdy nám jí někdo přijde opravit. Dostává se mi reakce: “hahaha, hihihi, hrozná prdel – tomorrow” prý tedy zítra. No to už jsem někdy slyšel.. Říkám tedy, že bychom rádi vzali ještě jednu noc, za kolik to bude?

“Hahaha, hihihi, hrozná prdel – devadesát.”

Cože? Když si můžu zabookovat online pokoj za 70 a už dva dny nám blbne sprcha, fakt od nás chcete 90?”

Hahaha, hihihi, hrozná prdel – to je vždycky dražší, když si objednáte přímo na recepci”.

Jeho chování už ale není hrozná prdel, ale i pro mě, absolutního pacifistu je to regulérně na přesdržku. Od mých spolusouputníků se dozvídám, že je klasickým představitelem sňatkovýho podvodníka. Teda potěš koště, jestli něčemu takovýmu nějaká ženská naletí, tak mi jí teda vůbec není líto.

Objednávám přes net další noc za 70 doláčů a na sprchu se ho už nikdy neptám. Myslím, že stejně jako tehdy vypadá dodnes.

Je tu další den a další Americká výzva, tentokráte ta nejhlubší. Máme štěstí, protože zatímco Jižní cíp Grand Canyonu je otevřený celý rok, Sever cíp se otevírá právě dnes (Severní cíp každoročně otevírá 15. 5. a zavírá 15. 10.). A tak nás hned po příjezdu k návštěvnickému centru čeká takováto sympatická sladkost.

slavnostní dort k otevření Severního cípu

slavnostní dort k příležitosti otevření Severního cípu

 

No ale abych nepředbíhal, zas takový štěstí nemáme, protože naše cesta do NP vypadá nějak takto.

cesta ke Grand Canyonu

cesta ke Grand Canyonu

 

Možná byste to otočili, ne tak my a pokračujem dál. Je přesně půlka května, Arizona, skoro byste to ani nečekali. Je však třeba si uvědomit, že jsme ve výšce téměř 2 500 m.n.m., uvidíme, co nám Canyon přichystá.

Parkujeme káru a ani tady není počasí moc vábné (i když jak říkají Norové, není špatného počasí, je jen špatné oblečení). Hlavním bodem zdejšího programu je místo zvané Bright Angel point. Místo odkud je vidět až na druhou stranu Grand Canyonu, na Jižní cíp. Je to odtud 26 kilometrů.

Jdeme k vyhlídce a užíváme si skvělého počasí, jsme totiž dobře oblečeni.

cesta ve vánici k Bright Angel point

cesta ve vánici k Bright Angel point

 

Právě když dělám tuhle fotku, prochází kolem mě pár turistů a já zaslechnu něco, co přesně vystihuje tuto situaci, jak jeden z nich říká: “Tak tohle teda rozhodně nevypadá, jako ty fotky na propagačním letáku.”

Ne nevypadá. Dojdeme k Bright Angel pointu a situace není dobrá, vypadá nějak takto.

Bright Angel point v mlze

Bright Angel point v mlze

 

Je fajn, že víme alespoň z obrázku, jak to tady vypadá. Ale proto tu nejsme. Jdeme zkusit ještě štěstí na místo zvané Imperial point, ale ani tam nemáme štěstí.

Vracíme se k návštěvnickému centru a jdeme zkusit, zda mají ve zdejších restauracích nějakou teplou mňamku. Je fajn, že tu nějaké restaurační zařízení vůbec jsou (a jsou tu hned tři), je to totiž teprve první národní park, ve kterém něco takového je. Jinak co si nedonesete, to nemáte. Dáváme si polévku, pravého hot-doga a trochu té kávy. Presso samozřejmě že ne, tolik civilizace sem ještě nedorazilo, prostě regular coffee.

U vchodu mě jakože opravdu zaujala cedule nabízející jízdy na mule. Taky vám to přijde vtipný?

nabídka jízd na mule, Grand Canyon NP

nabídka jízd na mule, Grand Canyon NP

 

Co? Ten váhovej limit. Ještě nikdy jsem to neviděl. Nevtipné na tom je to, že ho tady nesplňuje minimálně půlka populace, ještě méně vtipné je, že to je spíše ta mladší půlka a to úplně tragické, že to je spíše ta ženská půlka.

No čas pokročil, je o hodinu více a jdeme opět k Bright Angel point zkusit, jestli se na nás nějaké to štěstíčko neusměje.

Už alespoň nesněží, ale mlha je stále. Cestou k vyhlídkovému bodu potkáváme malou skupinku turistů úplně vysmátých, že prej jo jo jo, udělalo se okno a bylo aspoň na okamžik krásně vidět! Došli jsme na Bright Angel point a věděli, že stačí počkat. Nesněžilo, tak to šlo.

A pak to přišlo, obloha se asi na pět vteřin otevřela a bylo vidět až na protější cíp. Wow, tak tohle je opravdu famózní. Všechno je tak..Grand. Ano to slovo to přesně vystihuje. Než jsem si stačil uvědomit, že bych měl taky udělat nějakej ten cvak, tak už to zas nebylo tak super, ale přesto je tady snad něco z toho Grand vidět.

Bright Angel point, Grand Canyon NP

Bright Angel point, Grand Canyon NP

 

To co vás tu ale uchvátí nejvíce není vzdálenost, ale hloubka. Grand Canyon má převýšení více než 1 500 metrů, a to je něco, co vám prostě vezme dech. Díváte se na protější stěnu, jdete očima dolů. A dolů. A dolů. Myslíte si, že už se musíte zastavit, ale ten kus skály jde pořád níž a níž. Pamatuju, jak jsem byl před pár měsíci v Negevu, kde jsem jedním tamním kaňonem právě šel a myslel si, že je to alespoň malý bráška tohoto.

Není. Možná znáte takové to přirovnání, kdy se řekne: “tohle není jiná liga, tohle je úplně jiný sport”. Tak tohle není jiný sport, tohle je úplně jiný svět.

Tak to byly krásné dva dny, zítra se vydáme dál po naší trajektorii, k Indiánům do Antelope Canyonu, Monumet Valley a pak dále na sever.

6. Page – Salt Lake City

silnice v USA

silnice v Arizoně

Vstáváme a celkem brzy odjíždíme do malého města jménem Page, v jehož blízkosti se nachází hned dvě slavné zajímavosti. Horseshoe bend – meandr řeky Colorado ve tvaru podkovy a pak slavný Antelope Canyon. Brzy odjíždíme především proto, že vzhledem k tomu, že nemáme 100% přesný itinerář, nevěděli jsme kdy přesně do Page přijedeme a tak jsme si nemohli zarezervovat místa pro prohlídku Antelope canyonu. Chceme tedy do Page, odkud se organizují prohlídky této super přírodní zajímavosti, dorazit brzy, aby na nás nějaká místa vůbec zbyla, ideálně v poledne.

Do Page přijíždíme kolem půl jedenácté, v první společnosti už mají všechny dnešní termíny plně obsazené, avšak kapitalismus funguje i mezi indiány kmene Navajo a tak stačí přejít silnici a u druhé společnosti kupujeme prohlídku na třetí hodinu. V poledne už maj bohužel obsazeno.

Na západě USA jsou opravdu krásné národní parky, ale rád bych zmínil jednu věc. Celá ta krajina kterou projíždíte je krásná a úchvatná. Vlastně jsem si téměř celou cestu (a že už máme najeto hodně přes 6 000 km) říkal: “hmmm, krásnou zemi to ti Indiáni měli..”

Ještě se ujistíme, kolik tu mají přesně hodin. Pohybujeme se právě na pomezí mezi Arizonou a Utahem, kde se čas o hodinu liší. Navíc indiáni mají autonomii téměř ve všem, takže tady člověk nikdy neví. Neradi bychom přišli o hodinu pozdějc.

Máme pár hodin čas a tak jdeme okusit to, co Page ještě nabízí. Prvně jedeme pouhých pár kilometrů za město a jdeme okouknout Horseshoe bend. Necháme auto na parkovišti a vydáváme se na pouštní procházku po cestě lemované indiánskými prodavači

prodej indiánských šperků, Page

prodej indiánských šperků, Page

 

asi po 600 metrech je jasné, že už jsme skoro tam

vyhlídka na Horseshoe bend

vyhlídka na Horseshoe bend

 

Kocháme se krásnými výhledy. Od hrany kaňonu k řece Colorado je to dlouhých 300 metrů.

Horseshoe bend v celé své kráse

Horseshoe bend v celé své kráse

 

No mě tam také ten šutr vadil (i když takto to dává lepší představu o hloubce kaňonu), lehnul jsem si, nasoukal jsem se co nejvíce kraji a udělal takový ten klasický záběr, který určitě znáte..

Horseshoe bend, Page

Horseshoe bend, Page

 

Ještě nám zbývá čas a tak se jedeme podívat do míst, kam se místní i ti více z daleka jezdí rekreovat. Poblíž Page se nachází přehrada Glen Canyon a jí vytvořená přehradní nádrž Lake Powel.

rekreační oblast Lake Powel

rekreační oblast Lake Powel

Glen Canyon dam, Page

Glen Canyon dam, Page

 

Času právě tak akorát, abychom se vrátili do Page, odkud se vydáme na korbě poindiánsku upraveného Jeepu na cestu do Antelope Canyonu (neboli ošklivě česky Antilopího kaňonu).

Ale ještě předtím nás čeká “pravá indiánská show”. Na benzínce na který nejsou stojany nám Indián předvádí své umění.

indiánský tanec, Page

indiánský tanec, Page

 

Jako je to slušný kejlení, jen mi to nějak přijde absolutně nemístný.

Pak už se nalodíme na korbu auta a necháme se odvézt do asi 10 km vzdáleného Upper Antelope Canyon. Jinak tohle mě na Americe celkem baví. Cokoli, co má schopnost se samo rozjet smí na silnici. Sem tam tu potkáte opravdové “klenoty”, se kterýma by si nikdo nedovolil na silnici ani v Rumunsku.

jízda na korbě Jeepu

jízda na korbě Jeepu

 

Přijíždíme na místo určení a jak vidíte, nejsme tu sami.

parkoviště u Antelope Canyonu

parkoviště u Antelope Canyonu

 

Je tu opravdu plno, společností, které vás sem vezmou je jen v Page asi 5, další jsou hned u vchodu do rezervace. Je tu nával jak v poledne na Karlově mostě, takže pokud máte problém s intimitou přeplněných dopravních prostředků, na výlet do Antelope Canyonu zapomeňte.

No nic, naše průvodkyně si nás šikuje ke vchodu, dostáváme instrukce a jdeme dovnitř.

Antelope Canyony jsou v oblasti hned dva, Lower Antelope canyon, též zvaný the corkscrew – vývrtka, je větší, hůře dostupný, prý ne tak hezký a proto méně populární než Upper Antelope canyon, též zvaný the crack – prasklina. Je menší, snadno dostupný, populárnější a je to právě to místo kde jsme

vstup do Upper Antelope canyonu

vstup do Upper Antelope canyonu

 

Vcházíme dovnitř a začíná se před námi rozehrávat hra stínů a barev.

vstup do Antelope Canyonu

vstup do Antelope Canyonu

 

Jestli teď čekáte, že bude následovat série takovýchto fotek

Antelope Canyon

Antelope Canyon

 

Tak vás zklamu. Resp. nechci abyste si mysleli, že něco takového uvidíte. Fotka nahoře vznikla jen díky vhodnému nastavení foťáku a nějak takto byste to možná viděli, kdybyste měli kočičí nebo ještě lépe lví oči. Člověk svýma lidskýma očima vidí prostor kaňonu nějak takto.

Antelope canyon viděn lidským okem

Antelope canyon viděn lidským okem

 

Rozhodně to je zajímavé, to ne, že ne. Přece jen, když jste v místě které je metr široké a téměř 30 metrů hluboké a kolem vás větry, pískem a vodou omleté skály a kdybyste měli tu smůlu, že by vás tu zastihla blesková povodeň, byli byste 10 metrů pod hladinou má to něco do sebe. Na chvíli super, jenže vy jste tu skoro hodinu a půl a všechno je tak prapodivně hektický. Prohlídka přesně v poledne (to znamená že začátek bude kolem jedenácté), kdy paprsky slunce prochází celým kaňonem by asi stála zato, z této ve tři odpoledne jsme trochu rozčarováni a prohlídka v pět už musí být snad úplně ve tmě. Jako čekali jsme od toho (za ty prachy) víc. Vstupné stálo 48 USD/osoba, polední prohlídka stojí 58 USD/osoba a fotografická tour, kdy si můžete s sebou vzít stativ a trvá 2,5 hodiny stojí 85 USD/osoba.

V Kayentě přespáváme v dost drahém motelu (200 USD/noc), jenže tady jsou i ty nejlevnější motely drahé. Alternativou byl Blanding, kde stojí ubytování polovinu, ale máme dnes už dost najeto a navíc zítra chceme do Monument Valley a museli bychom se kousek vracet.

Monument Valley je zvláštní protiváha všem těm kaňonům tady v oblasti. Zatímco kaňon je jakási díra v zemi, v Monument Valley naopak různě tvarované skály vystupují ze země. Monument Valley je ve správě indiánů Navajo a neplatí sem náš Annual pass, vytahujem tedy u vstupní brány 20 dolarů/auto a vjíždíme.

V návštevnickém centru se seznamujeme s historií a je zde samozřejmě také popsáno, jakou úlohu zdejší lidé sehráli ve 2. světové válce.

Pak už se vydáváme na okružní jízdu parkem (po prašné cestě) a kocháme se pohledy.

Monument Valley

Monument Valley

Monument Valley

Monument Valley

Monument Valley

Monument Valley

 

Když kolem nás akonáhle projedou origo Navajové na neosedlaných koních.

Navajové v Monument Valley

Navajové v Monument Valleyjov

 

Čas kvapí a my obracíme list k další kratší zastávce dnešního dne, k místu jménem Gooseneck state park – státní park Husí krk.

Na rozdíl od Horseshoe bend tu řeka San Juan tvoří rovnou dva meandry, proto husí krk.

státní park Gooseneck

státní park Gooseneck

 

Do státních parků neplatí náš Annual pass (ten je jen pro národní parky), platíme tedy 5 dolarů a můžeme si užívat této absolutně nehostinné, ale geologicky zajímavé pustiny. Je tu stůl a tak si dáváme siestu, před cestou k přírodním mostům – Natural Bridges.

K těm máme možnost zajet dvěma cestama. Zdlouhave se na hlavní ale jet stále po asfaltu, nebo to vzít po Moki Dugway, prašnou cestu ve štítu útesu. Bereme možnosti č. 2, je to kratší.

Než vjedeme na nezpevněný úsek, je tam varování, že tahače a autobusy by tam neměly jezdit. Nojo, jenže nápis není zeď a tak první co vidíme je rovnou školní autobus.

Školní autobus na Moki Dugway

Školní autobus na Moki Dugway

Moki Dugway - státní silnic

Moki Dugway – státní silnice

Byl to super zážitek, ale rozhodně nedoporučuju nikomu, kdo není s autem fakt dobrej kamarád. Svodidla tu nemaj, cesta je prašná a kluzká, má převýšení 1 100 stop na dva kilometry délky. A 350 metrů dolů není vůbec málo.

Natural Bridges – přírodní mosty jsou příjemným zakončením dne. Tři mosty – Owachomo, Kachina a Sipapu (vše jména indiánského kmene Hopi) se tu klenou ve výškách 32, 64 resp. 67 metrů.

most Kachina

most Kachina

 

Ubytováváme se ve městě Moab, prvně na naší cestě v řetězci Super 8. Po příjezdu zjišťujeme, že tu maj večer otevřený příjemný bazén a tak půjdeme zarelaxovat.

Bazén v motelu Super 8, Moab

Bazén v motelu Super 8, Moab

 

Byl to fajný relax, kdy jsme pokecali s pár místníma (kteří tu – považte, měli kola vypadalo to, že na nich i opravdu jezdí), říkali jsme jim kde všude jsme byli a co plánujem. A oni, že to vše, co jsme dosud viděli není nic proti tomu, co nás čeká v Yellowstonu. Tak uvidíme.

Den začínáme v národním parku Arches – oblouky, ve kterém se nachází jeden ze symbolů Utahu, 20 metrů vysoký Delicate Arch.

Kromě něj se ale v parku nachází neuvěřitelná spousta zajímavých kreaci, jako jsou

Ballanced rock, NP Arches

Ballanced rock, NP Arches

 

Skála, která mi připomíná stařeny jako z knihy od Boženy Němcové (abych později zjistil, že se tento útvar jmenuje 3 drbny – 3 gossips)

Tři drbny, Arches NP

Tři drbny, Arches NP

 

Dvojitý oblouk

Dvojitý oblouk, NP Arches

Dvojitý oblouk, NP Arches

 

K Delicate Arch bychom se museli vydat na asi hodinu a půl dlouhou procházku a na tu nemáme čas, je tu toho tolik, tak se spokujeme alespoň se spodní vyhlídkou na něj. Včera tu dost pršelo a tak si musíme trochu poradit se ztíženými podmínkami na slilnici, ale od Moki Dugway to není problém.

silnice po bleskových povodních, NP Arches

silnice po bleskových povodních, NP Arches

 

A už je tu..

Delicate arch ze spodní vyhlídky, NP Arches

Delicate arch ze spodní vyhlídky, NP Arches

 

Našim odpoledním programem se stává NP Canyonlands, což je pustina kam oko dohlédne a kde jen uprostřed klidně teče Green river – Zelená řeka.

národní park Canyonlands

národní park Canyonlands

 

Blíží se nám velmi rychle bouřka, což mému fotografickému já dělá radost, tvoří to skvělou kulisu pro fotky.

osamělý strom, NP Canyonlands

osamělý strom, NP Canyonlands

do Canyonlands přichází bouřka

do Canyonlands přichází bouřka

 

Přespáváme v Green River a další den jedeme do Salt Lake city. Je to cesta neuvěřitelně krásnou krajinou. A pak už vlastně “jen” Yellowstone.

7. Salt Lake City – YELLOWSTONE NP – Mount Rainier

Salt lake city je středně velké americké město (cca 2 000 000 obyvatel) a je krásně obklopeno horama. A jistě je vám povědomé, díky Olympijským hrám v roce 2002 (kde mj Aleš Valenta vybojoval zlatou v akrobabatickém lyžování). My tam máme zarezervované ubytování v jednom z motelů, který se nachází kousek od centra, vypadá skvěle a zároveň patří mezi nejlevnější na naší cestě (48 USD/noc), prostě samé skvělé zprávy.

Po cestě si dopřejeme krátký odpočinek a jdeme prozkoumat město. Pěšky. Salt Lake city je město mormonů a tak naše kroky samozřejmě směřují na 50 tou severní, kde se nachází Temple square.

Mormon assembly hall v Salt Lake city

Mormon assembly hall, Salt Lake city – věžičky na pozadí jsou pak Salt Lake temple

 

Prvně navštěvujeme Salt Lake assembly hall, kde se účastníme zkoušky na večerní koncert

Salt lake assemlby hall interior

No a samozřejmě netrvá dlouho, než se k nám prihovorí (krásné slovenské slovo, však?) dvě sympatické mladé mormonské agitátorky. Príma pokec, ale zatím jsme nekonvertovali.

Krom gotických staveb si tu užíváme i pěknou městskou přírodu

salt-lake-city-poppy-blossom-flower-DSC_1612

 

I naprosto stylová posh zákoutí

salt-lake-city-house-passage-DSC_1627

pasáž mezi domy v Salt Lake city

Další den jedeme na sever do města Jackson Hole, odkud už je to jen kousek ke zlatému hřebu naší cesty. Máme štěstí a stíháme ještě mimosezónní ceny (bydlíme za 74 dolarů/noc), bohužel ale ještě není počasí na to, abychom si užili tento stylový bazén.

Jackson-Hole-Viginian-Lodge-motel-pool-DSC_1763

bazén v motelu The Virginian Lodge

 

A tak sedáme do auta a jedeme omrknout národní park Grand Teton, který je nedaleko.

národni park Grand Teton

národni park Grand Teton

Grand Teton v mlze

pohled na Grand Teton

 

Jak vidíte, je trochu mlhavo a Grand Teton se bohužel schovává někde pod mraky, na procházku by to ale i tak bylo krásný. Nebýt toho, že až příliš často narážíme na cedule upozorňující na medvědy, kteří se právě probouzí po zimním spánku. A protože se nechceme stát jejich první jarní kořistí, náš pobyt v přírodě dost omezujeme a vracíme se do Jackson Hole.

Městečko Jackson Hole

Městečko Jackson Hole

 

Další den pak už celí nedočkaví vyrážíme jižním vchodem do slavného Yellowstonu. Silnice v Yellowstonském národním parku mají tvar velké osmičky a pokud Yellowstonem nechcete jen rychle projet, dva celé dny jsou nutností, tím spíše, pokud máte cestou uzavírky jako jsme měli my. Yellowstone je tzv. supervulkán, což poznáte hned při vjezdu do parku.

 

vjezd do Yellowstonského NP

vjezd do Yellowstonského NP

 

Každou chvíli se ze země valí dým. Jsou dokonce místa, kde v podstatě nevidíte.

absolutně neprůhledná mlhavá krusta, Yellowstonský NP

absolutně neprůhledná mlhavá krusta, Yellowstonský NP

 

Do Yellowstonu jsme se však netěšili jen kvůli prostředí ale také kvůli divokým zvířatům. Netrvá dlouho a z okýnka auta vidíme bizona pasoucího se kdesi v dáli. To nám ale nevadí, naše radost je nezměrná – konečně divočina – a tak vystupujeme z auta a kocháme se.

Bizon vprostřed Yellowstonského NP

Bizon vprostřed Yellowstonského NP

 

No, nebylo to potřeba, protože jestli je něčeho v Yellowstonu dostatek, tak jsou to bizoni a uvidíte jich tady tisíce, i takových, kteří se budu v klidu pást dva metry od silnice a vy si jich můžete dosyta užít. Tak jako jsme my koukali z klidu auta na tohoto.

bizon u silnice v Yellowstonském NP

bizon u silnice v Yellowstonském NP

 

Psát o Yellowstonu je nedostatečné a tady více než kde jinde platí, že jedna fotka vydá za 1 000 slov. Tak se podívejte a nechte se inspirovat fotkama z naší dvoudenní návštěvy tam (noc jsme strávili v městečku West Yellowstone, které se nachází cca 5 mil od vjezdu do NP).

digforfree.com mini yellowstone-lake-west-thumb-gayser-basin-general-view-small-geyser-hill

oblast Westhumb, Yellowstonský NP

digforfree.com mini West-Thumb-Geyser-Basin-mimulus-pools-supervolcano-yellowstone-national-park

oblast Westhumb, Yellowstonský NP

digforfree.com mini yellowstone-lake-west-thumb-gayser-basin-general-view-geothermal-area

oblast Westhumb, Yellowstonský NP

digforfree.com mini yellowstone-lake-west-thumb-gayser-basin-general-view

oblast Westhumb, Yellowstonský NP

digforfree.com mini yellowstone-old-faithful-after-eruption-stormy-weather-ii

Old Faithful geyser, Yellowstone NP

 

digforfree.com mini yellowstone-national-park-old-faithful-geyser-parking-lot-raven-steals-human-food-III-DSC_2039

havran – zloděj jídla

 

yellowstone-old-faithful-next-prediction-first

Gejzír Old Faithful má erupci v relativně pravidelných intervalech

 

digforfree.com mini yellowstone-no-name-geyser-hazy-weather-green-water

Gejzír, Yellowstonský NP

 

digforfree.com mini yellowstone-liberty-cap-a-dormant-hot-spring-sign

Liberty cap – spící kužel

 

digforfree.com mini yellowstone-mammoth-hot-springs-palette-spring-sign

Hot Mammoth springs

 

digforfree.com mini yellowstone-mammoth-hot-springs-palette-like-alps-feeling-DSC_2175

Teráska u Hot Mammoth springs – některé místa mi připomínala lyžovaní na jaře

 

digforfree.com mini yellowstone-grand-pismatic-spring-under-heavy-rain

Grand prismatic spring – jedna z největších ikon Yellowstonského NP

 

digforfree.com mini mud-volcano-orange-sand-yellowstone-geyser-national-park-supervolcano

Mud volcano – bahenní vulkán

 

digforfree.com black-pool-geyser-basin-view-yellowstone-national-park-west-thumb-near-the-lake-supervolcano

Black pool – černý bazén

 

digforfree.com abyss-pool-view-yellowstone-national-park-west-thumb-near-the-lake

Abyss pool – hlubinná tůň

digforfree.com mini yellowstone-near-grand-prismatic-river-bridge-swimming-prohibited-pictogram-sign

zákaz koupání v termální říčce – upřímně, ono by to v těch 20 cm asi ani nešlo

 

digforfree.com mini yellowstone-visitor-center-stuffed-wolf

interiér jednoho z návštěvnických center

 

digforfree.com mini dragons-mouth-spring-yellowstone-national-park-haze-steam-vapor-vapour-fog-mist

Dragons mouth spring – pramen dračí tlamy

 

chipmunk-near-west-thumb-yellowstone-np

Čipmánek – bratranec od veverky

 

A jak si to tak jezdíme, poblíž silnice vidíme hlouček japonských turistů zbesile fotících něco v dáli.

Japonští turisté v Yellowstonu

Japonští turisté v Yellowstonu

 

A ano, byl tam.

Grizzly Yellowstonský NP

Grizzly – seznamte se

 

Ano, byl asi 100 metrů od nás (což je ale také nejmenší legální a ‘bezpečná’ vzdálenost na kterou se smíte k medvědům přiblížit), ale zážitek to byl fantastickej.

Ještě můžete mrknout na minutové slideshow video:

Po zlatém hřebu výletu nás z Yellowstonu už čeká jen dvoudenní cesta do Seattlu, odkud letíme zpátky do Evropy.

První přejezdový den si zpestřujeme náhodnou zastávkou v městečku Deer Lodge, ve kterém se nachází ztělesněné městečko z dob zlaté horečky. Navštěvujeme tedy

u šerifa

u šerifa

cottonwood-city-in-da-church-DSC_2308

kostel

lázně

lázně

 

A nejzábavnější se stává návštěva u ‘bezbolestného’ zubaře

zubař, jehož všechny zákroky jsou bezbolestné

zubař, jehož všechny zákroky jsou bezbolestné

 

Druhý den pak máme zastavení v městečku Snoqualmie, který jsem měl v plánu již od příletu do Seattlu, jsou tam totiž krásné vodopády vysoké úctyhodných 91 metrů (což je o 30 více, než mají slavné Niagarské vodopády).

vodopády ve Snoqualmie

vodopády ve Snoqualmie

 

Příjemným spestřením pak bylo open air muzeum železnice, které by se nezasvěcenému oku mohlo zdát, že by bylo lépe jenom rychle projít kolem. Jenže pozornému technickému oku neunikne pár velmi zajímavých detailů.

Lokomotiva v Northwest railway museum, Snoqualmie

Lokomotiva v Northwest railway museum, Snoqualmie

Tato lokomotiva rozvádí tažnou sílu na kola díky postranním ozubeným kolům.

 

Lokomotiva v Northwest railway museum, Snoqualmie

Lokomotiva v Northwest railway museum, Snoqualmie

Druhá lokomotiva má zase kola volně uložená. Takovéto řešení podvozku umožňovalo operativně měnit rozvor.

 

Do Seattlu jsme záměrně přijeli tak, abych tam měli jeden celý den jako rezervu – kdyby cokoli. Když už jsme tam v pořádku byli, zvažovali jsme, jak ten jeden den využít.

V úvahu připadal jednodenní výlet do kanadského Vancouveru, odradily nás ale informace o tom, že na hranicích můžeme strávit i dvě hodiny (v každém směru). Místo výletu do Vancouveru jsme si (pravda že jen mužská část osazenstva) zajeli prohlédnout výrobní haly společnosti Boeing (pokud tam také chcete vyrazit, lístky do Everett výrobní haly Boeingu můžete koupit přes internet o 2 USD levněji).

Byla to skvělá túra, ze které vám bohužel nemůžu nabídnout žádné fotky, protože se tam fotit nesmí. Ale pro nás fanoušky letectví to byl skvělý zážitek, který řadím ještě o stupínek výše než Evergreen muzeum v McMinnville. Nejen že vidíte jak se vyrábí letouny 747, 767, 777 a 787, tomu všemu ještě přidá fakt, že se nacházíte v co do objemu a plochy největší budově na světě (s impozantní podlahovou plochou 398 000 m2), která je co do objemu více než 2x větší než druhá za ní. Teprve když stojíte u ocasní plochy 747čky, uvědomíte si, jak obrovská tato plocha je.

A když vidíte průřez trupem letounu, zjistíte, že to co vás v 10 000 metrech fakticky odděluje od okolního prostředí jsou pouho pouhé 3 mm plechu.

 

Pak už jen vracíme auto a nastupujem do letadla na cestu domů a s Amerikou se loučíme velmi stylovou návštěvou posleního národního parku. Takto vypadá Mount Rainier NP z výšky 36 000 stop.

Mount Rainier z výšky 36 000 stop

Mount Rainier z výšky 36 000 stop

Byl to krásný výlet. V poslední části reportu najdete seznam tipů, které pomohly při cestě po USA nám a můžou pomoci i Vám.

 

A ještě orientační rozpočet pro 3 lidi na celou tuto měsíční cestu.

34 000 Kč – letenky, doprava na letiště (Vídeň) a z letiště (Mnichov) a přespání ve Vídni
(jak na koupi výhodných letenek se dozvíte v tomto článku)

35 000 Kč – půjčovné SUV auta Chevrolet Equinox
(půjčovali jsme přes BilligerMietwagen, dobře vám může posloužit i Rentalcars)

16 000 Kč – benzín (ujeto cca. 10 000 km)
(často jsme využívali GasBuddy, viz tento článek)

59 000 Kč – ubyování (převážně v motelech)
(používali jsme srovnávač HotelsCombined v kombinaci s Booking)

6 000 Kč – vstupné do parků (Annual pass), muzeí atd.

21 000 Kč – jídlo

Summa sumárum 171 000 za měsíční výlet po národních parcích západu USA pro 3 lidi.

Tak zatím lidi!!:)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *