Podzimní Lofoty – cesta na sever

Článek o cestě krásnou přírodou, přípravě fotoworkshopu, dobrovolnictví na norské farmě a samozřejmě části mého života.

A abyste věděli na co se těšit, tady je krátké ‘motivační’ video.

1) CESTA NA SEVER:

Léto (na severní polokouli) se pomalu loučí a člověku nedá než přemýšlet nad dalším rokem. Což takhle zorganizovat nějaký fotoworkshop? Prostudoval jsem několik zajímavých lokací a volba padla na Lofoty. Zaprvé to vypadá, že tam je pro krajináře ráj na zemi a za druhé, cena workshopů tam se pohybuje kolem 5 000 eur/týden a tak mi nedá nezapřemýšlet, zda by bylo možné zorganizovat tam workshop za desetinu ceny.

[nwm_map id="6" zoom="2"]

První úrovní workshopu je studium terénu a tak jsem opět nastartoval svého železného oře Toyotu Corrolu (zvanou též Plechovka) r.v. 1994 a vydali jsme se podobně jako loni za polární kruh.

No a první ‘prázdninové dobrodružství’ na mě čekalo ještě než jsem vyjel z Prahy! Zajel jsem na benzínku a chtěl načerpat benzín. A ještě než jsem stačil dojít ke stojanu, už se ke mně blížil lehce podezřele vypadající chlap a najednou koukám, že je s ním ještě další. Sakra, fotovýbava za pár set tisíc, dva notebooky a spousta dalšího, přece se expedice Lofoty neskončí dřív než začala??

Věci se mají samozřejmě mnohem prozaičtější, tedy jak pro koho. Jsou to Turci, proto lehce podezřelé vzezření a samozřejmě neuměj česky ani slovo, proto takový ten lehce nedůvěřivý první dojem. Jenže s Yumnu, jak se jmenuje bych se vůbec nepotkal, kdyby do svého dieslového auta načerpal diesel a ne benzín. A proto potřeboval pomoct, auto mu totiž vypovědělo službu hned po pár metrech. Po nějakém organizačním volání na policii a 1188 jsme objednali pomoc od ABA 1240. Do toho k nám přišel nějakej mladej týpek co vypadal že slušně sviští na pervitinu a že prý jestli nechceme koupit nějaké dámské spodní prádlo (že toho má doma stodolu). No nechtěli jsme, a pak ještě potřeboval roztlačit. Takže jsem sednul do auta a on se zapřáhl

DSC_3294

.. ale nechytlo mu to. Smůla, abych ho odvlekl někam do Roudnice mě nepřesvědčil.

S Yumnum jsem se rozloučil a popřál jim krátké čekání (což se bohužel ukázalo jak příliš naivní očekávání) a vydal jsem se směr na sever. Moment, ještě foto na památku..

DSC_3304

Super, tak to byla dobrá párty!

Krom trochu zasekaného Berlína cesta (i díky neomezené rychlosti na německých dálnicích) plyne cesta podle plánu, nalodím se na trajekt

Trajekt stena Line na trase Rostock - Trelleborg

Trajekt stena Line na trase Rostock – Trelleborg

A užívám si 6 hodin neuvěřitelné trajektové nudy. I když alespoň jednou se za břicho popadám, to když narazím na tento kvíz:

Kvíz zvědavý George

Kvíz zvědavý George

Jako dobrý, jen to nevystačí na dlouho.

No stejně jako podobně nudný let přes Atlantik i tato nuda má svůj konec, vysedám v Trelleborgu dávám do navigace Tromsø a ..moment..

trasa Trelleborg Tromsø

trasa Trelleborg Tromsø

super, jenom 2155 km, tak to je hned, jak praví navigace, ‘pouze’ 25 hodin cesty. Dávám krátký odpočinek na parkovišti, kde potkávám hodně opuštěné polské auto a v duchu se směju.

opuštěné auto na polských značkách

opuštěné auto na polských značkách

Po krátké přestávce pokračuju dál. Do Stockholmu dnes ještě nedojedu, ale pár set kilometrů z cesty chci ukrojit. Někde na půlcesty trávím noc na nějakém parkovišti. Ráno lehká snídaně, klíčky do zapalování, otáčím klíčkem a … nic se neděje. Zkouším znovu, zase nic. WTF?! Kontroluju, zda mám deaktivovaný immobilizér a mám. Nic by tedy nastartování nemělo bránit. Jenže se tak neděje.

Albert Einstein by už své pokusy ukončil, ne tak já a říkám si, že to zkusím nastartovat ještě jednou. A světe div se, Plechovka startuje jako nová a už si to spolu předeme směr Stockholm.

Cílem jsou Lofoty a ostatní musí stranou, Stockholm tak poznávám jen z dálnice. Za Stockholmem vjíždím do té opravdové Skandinávie. Jedna velká a velmi řídce obydlená rozlehlost. Dobře to ilustruje místní dopravní značení, za Stockholmem je značen Sundsvall a po něm až Haparanda. V ‘československém’ měřítku je to asi jako by za Prahou byla směrovka na Martin za Martinem na Ivano-Frankivsk (to už je kdesi za Lvovem na Ukrajině).

Cesta plyne, a zanedlouho míjím odbočku k továrně Saab. A jak jsem při americké výpravě v Mojavské poušti myslel, že na Drakena na silnici těžko narazíte, tak tady byl

Saab 35 - Draken a Saab 37 Viggen

Saab 35 – Draken a Saab 37 Viggen

Je to fešné letadlo a cesta a dny plynou. A velmi oceňuju štědrou Švédskou přírodu, kde maliny rostou jako plevel

lesní maliny pro radost

lesní maliny pro radost

Po dvou dnech přijíždím do míst, kde jsem se loni otočil, ale i přesto že letošním cílem jsou Lofoty, do Tromsø chci letos dojet, pro takové to zadostiučinění. A poznat jaké to tam je.

Lehce se musím porvat s tím, že v těchto odlehlých končinách mají i hlavní silnice 30 km v alternativním provedení

Švédská cesta v rekonstrukci

Švédská cesta v rekonstrukci

V Muoniu přejíždím Finskou hranici a užívám si země tisíce jezer. A té silnice velmi připomínajíci ty americké, totálně rovné, jen kopírující terén.

Silnice jako podle pravítka

Silnice jako podle pravítka

Jen s tím rozdílem, že tady rostou kolem silnice stromy.

Pár set kilometrů uteče a jsem v Kilpisjarvi, v místě kde se střetává Norsko, Švédsko a Finsko. Jelikož se traduje, že v Norsku maj strašně drahej benzín, chci tady vzít plnou abych ušetřil pár euro. Místní benzínka ale nějak nefunguje, neběží agregátor. Tak mám chvíli čas a obdivuju zdejší architekturu

Sauna nebo sud

Sauna nebo sud

Asi to je sauna, ale baví mě to. Elektroagregátor naskakuje, beru plnou za bratru 1,54 eur/litr a jedu směr Norsko. A najednou, vypadá to, že i ve Finsku maj krásnou krajinu, terén se začíná vlnit. možná alespoň kousek tady na severu maj Finové zajímavou krajinu. Ale po chvíli přijíždím ke značce upozorňující na hraniční přechod

Finsko - norská hranice

Finsko – norská hranice

a všechno to zajímavé se již odehrává v Norsku. No je to tak, ale ta chvíle naděje, kdy jsem Finům tak držel palce, to bylo hezký.

No a ksakru, hned na první norský benzínce maj cenu naturalu 13,20 NOK, což je míň než ve Finsku – jsem podveden systémem! No stávaj se horší věci. Krajina je krásná a užívám si to tu. Tromsø už je jen asi 150 km daleko, navíc v tak nádherné přírodě se jede samo.

Prvním mým cílem v Tromsø je letiště. Zkontrolovat maily a užít si toho prostředí.

Letiště v Tromsø

Letiště v Tromsø

no jako v severonorské metropoli, jak se Tromsø hrdě nazývá jsem čekal něco většího, ale dobrý. Avšak prožil jsem zde jednu životní premiéru, poprvé jsem jel po kruhovém objezdu v tunelu. A dokonce hned po několika. Pak jsem jel navštívit známá to místa města

Kystens hus na nábřeží v Tromsø

Kystens hus na nábřeží v Tromsø

nábřeží

knihovna v Tromsø

knihovna v Tromsø

knihovnu

malebné zákoutí v Tromsø

malebné zákoutí v Tromsø

a nevynechal jsem ani zákoutí, které v průvodcích nenajdete ale které také mají své charisma

No a pak jsem vyrazil k nejznámější dominantě Tromsø, slavnému to Tromsdalen kirke, kostelu zvanému též Arktická katedrála.

Tromsdalen kirke Tromsø

Tromsdalen kirke Tromsø

A pak už rychle za hlavním hřebem zájedu, na Lofoty. Jsem tu na severu a vzdálenosti jsou tu ohromné, na mapě to tak nevypadá, ale do Svolværu, hlavního města Lofot, je to 422 km. Což při průměrné rychlosti 60 km/h dělá vlastně celý den jízdy. Polární den už tu (naštěstí) není, přesto jsou dny dlouhé. A jede se příjemně.

Však aby ne, v takovéto krajině..

panorama norských fjordů v oblasti Troms

panorama norských fjordů v oblasti Troms

A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Nadruhý den se blížím k Tjeldsundbrua – mostu, který spojuje pevninu a Lofoty.

digforfree.com mini Tjeldsundbrua-DSC_3943

Tjeldsundbrua

Už tady začíná velký příslib Lofot, o kterých si přečtete v dalším článku.

2) KRÁSY SUOSTROVÍ

Lofoty – jestli jsem ve svém loňském článku napsal, že Finsko je hezké, Švédsko krásné a Norsko nádherné, pak pro Lofoty, podobně jako pro Yellowstone, je třeba vlastní kategorie.

Ještě člověk ani zdaleka není u těch hlavní krás Lofot a nestačí zavírat ústa. První místo, kde jsem ale už opravdu musel alespoň na chvíli zastavit a užít si to bylo poblíž jezera Nedre Kåringsvatnet.

Nedre Kåringsvatnet, Lofoty

Nedre Kåringsvatnet, Lofoty

Hezké, že, a pozornému oku jistě neunikla ta chata mezi stromy. Klidně bych se tam na čas nastěhoval. No cesta je krásná, ale unaví a tak je třeba občas využít odpočívadlo. Když tu náhle slyším opravu úpěnlivé ovčí mečení. Vždycky chvíli a pak nic. Asi po dvaceti minutách vidím na skále před sebou ovci, které se nějakým způsobem podařilo dostat vně ohrady (podlezla dráty?) a teď jí bylo smutno a snažila se zas dostat zpátky.

Ovce na Lofotech

Ovečka

no jo, no, nejdřív chce ven a když je venku chce zase zpátky. Pokračuju dál do ostrovního vnitrozemí, mým hlavním bodem zájmu jsou vlastně nejzazší místa souostoví, především Reine, vrchol Reinebringen, rybářské obce v okolí a též krásné místní pláže. K Reine je to však ještě daleko a cestou tolik krásných míst. Jsem opravdu velmi zvědavý, jak to tam vypadá, když jen cestu lemují takovéto pohledy.

Krajina Lofot

Krajina Lofot

Jen o kousek dál přejíždím most mezi dvěma ostrovy a v dálce vidím velkou loď. Nechám jí přijet blíž a zjišťuju, že to je ta slavná Hurtigruta, loď jedoucí celý týden z Bergenu až do Kirkeness. Jestli máte chuť užít si slovy mnohých “nejkrásnější mořskou cestu”, lístky začínají na 1 670 Eur pro 2 osoby (jedním směrem).

loď Hurtigruta z mostu Raftsundbrua

loď Hurtigruta z mostu Raftsundbrua

 

Ale i jen standardní přírodní bažinka vypadá úžasně fotogenicky.

Bažinka na Lofotech

Bažinka na Lofotech

 

Na nebi pozoruju oblaka, která mi něco připomínají, taková, která byla předzvěstí jednoho z nejkrásnějších západů slunce, které jsem měl tu čest kdy vidět.

predzvest krasneho zapadu slunce na lofotech

predzvest krasneho zapadu slunce

Proto koukám do mapy, kde asi tak by mohlo být nějaké zajímavé místo, kam jet tu budoucí krásu zvěčnit a volba padá na pevnost Eggum – místo kde za války němci postavili radar aby mohli sledovat pohyb lodí do Murmansku.

Eggum Borga, Lofoty

Eggum Borga, Lofoty

Západ slunce daleko, hlad velkej a tak vyndavám kuchařské nádobíčko. Okolojdoucí Švédové se se mnou dávají do řeči a ptaj se, zda si vařím špagety? Tak jen suše odpovím, že špagety ne, že sushi (aby taky ne, při ceně a kvalitě místních ryb). Celkem koukali.

Pak přichází ten velký okamžik, kdy slunce velmi líně zapadá za obzor.

západ slunce s Eggum borga vpravo

západ slunce s Eggum Borga vpravo

západ slunce na kamenité pláži v Eggum

západ slunce na kamenité pláži v Eggum

No čekal jsem víc, ale neva, zítra je taky den a ještě tu chvíli plánuju zůstat. Sbalím vařící potřeby i sebe a opouštím tento prostor, protože bych jinak za přespání v prostoru Eggum Borga musel platit 100 NOK, což se mi nechce. Opouštím místo a jedu si najít nějaké pěkné místo na spaní, když tu najednou asi po sedmi kilometrech končí vlevo skály a otevírá se mi pohled na to nejzajímavější světlo které jsem kdy zatím viděl. Nebe i země je osvětlena sice jen mírně, ale zato naprosto rovnoměrně, parsky zapadajícího Slunce prostupují obzorem plynule přecházejí od nádherně teplé červené po krutě chladnou modrou. No tak na tohle by byl potřeba stativ a věnovat tomu hodně času. Jsem po celé te několikatisícikilometrové cestě strašně unavený a tak stativ nechávám v autě, vždyť přece takovéto světlo to musí být často. Nastavuji fotoaparát až za hranice možností čipu a takto to tam vypadalo.

Krásné světlo na Lofotech

Krásné světlo na Lofotech

To bylo za mých 12 dní na Lofotech naposledy co jsem tak krásné světlo viděl. Strávil jsem na tomto místě ještě dvě další noci ale nic ani vzdáleně podobného už nenastalo.

ráno se vracím do Eggum, chci si to tam ještě hezky projít za dne, v klidu, a podívat se také na sochu ‘Hlava’ od Markuse Raerze.

Hlava od Markuse Raetze, Eggum, Norsko

Hlava od Markuse Raetze, Eggum, Norsko

Hlava 'hlavou doů' od Markuse Raetze, Eggum, Norsko

Hlava ‘hlavou doů’ od Markuse Raetze, Eggum, Norsko

Jedná se vlastně sochu tvřenou kružnicemi, kdy až doma jsem přišel na to, že i fotka číslo 2 (focená z úhlu 90 stupňů vzhledem k první), není nesmysl, ale opět hlava, jen ‘hlavou dolů’. Wow, zajímavý.

Užívám si místa

oblast Eggum Borga

oblast Eggum Borga

oblast Eggum Borga

oblast Eggum Borga

seznamuju se s místními obyvateli

jehně poblíž Eggum Borga

jehně poblíž Eggum Borga

a říkám si, že by nebylo špatný trochu vyměnit Plechovku, za povoz pro mé účely vhodnější, např. za takovýto.

Volkswagen transporter

Volkswagen transporter

 

a už se těším na další z krás Lofot, pláž Uttakleiv. Ta je odtud vzdálená asi 30 kilometrů (když moc nezabloudíte) a jedná se o jedno z nepopulárnějších zdejších míst pro fotografy. Aby také ne..

pláž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

pláž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

pláž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

pláž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

i celé zdejší okolí připománá zelený ráj na zemi (i když téměř 200 km za polárním kruhem)

poblíž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

poblíž Uttakleiv, Lofoty, Norsko

Nedaleko odtud se nachází zřejmě nejslavnější pláž na Lofotech, slavná Haukland beach

pláž Haukland, Lofoty, Norsko

pláž Haukland, Lofoty, Norsko

K té se můžete z Uttakleiv dostat buď po silnici (tunelem) autem za pár minut, nebo příjemnou pěší cestou kolem masívu skal. To trvá asi hodinu jedním směrem, ovšem na rozdíl od tunelu se můžete kochat takovýmito pohledy.

Mezi Uttakleiv a Haukland beach, Lofoty

Mezi Uttakleiv a Haukland beach, Lofoty

Je to tady prostě jeden takový nikdy nekončící krajinářský orgasmus.

Ještě před příchodem pár ošklivějších dnů jedu prozkoumat jižní část ostrova Vestvågøya, Město Valberg a okolí.

Radost pohledět

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

okolí městečka Valberg, Vestvågøya, Norsko

Valberg není nijak superkrásné místo, ale maj tu jeden kostel

kostel v městečku Valberg

kostel v městečku Valberg

a na přilehlém hřbitově rozhodně a definitivně nejoriginálnější ceduli, kterou jsem kdy na hřbitově viděl.

zákaz kempování na hřbitově, Valberg, Norsko

zákaz kempování na hřbitově, Valberg, Norsko

Následujíci tři dny má být dle yr.no ošklivo, zataženo, samé přeháňky občas bouřky a to se téměř do puntíku plní a tak přemýšlím co všechno tu člověk pro pořádání workshopů potřebuje, přemisťuju se na další ostrovy směr Reine a učím se norštinu. Přece jen se mi honí myšlenka, že bych tu alespoň na zimu zůstal a vydělal nějaké to jmění. Z loňského rychlokurzu už jsem sice dost zapomněl, ale asi po týdnu jsem se dostal na tehdejší úroveň a teď už pročítám pracovní nabídky v norštině a s větší či menší pomocí slovníku i novinové články. Plné uprchlíků.

Dny plynou, a já se ubytovávám na ostrově Flakstadøya, v blízkosti dalších místních perel a těším se až po pár dnech deště, oblačnosti a přeháněk opět vyjde sluníčko a budu moct fotit.

První den se ještě obloha neodkrývá a tak trpělivě čekám dál. Prsotě se procházím krajinou, když tu náhle potkám Opel Vectra z 90. let, auto které mi připomene mé úplně první cestovatelské dobrodružství na vlastní pěst. Takové, které mohlo skončit všelijak. Určitě se o něm někdy rozepíšu.

Opel Vectra model 90.

Opel Vectra model 90.

Nadruhý den mám krásné místo poblíž sklářské vísky Vikten, na protější skaliska a vesnici. Sluníčko si tam vždy najde mezi mraky cestu a udělá krásné světlo, vždy někde na moři. to není moc fotograficky zajímavé, já čekám na ten okamžik, kdy osvítí tu vesničku (pravděpodobně Flagstad) na kraji protějšího břehu. Čas čekání využívám rozmýšlením o workshopu, co vše je tady potřeba pro zdárný průběh, už mám na seznamu asi 30 věcí.

Ten den se však dobrého světla nedočkám.

Škoda, je čas popojet k jihozápadu, snad se tam na mě usměje krajinářské štestí. Další perly Lofot jsou místa Flagstad a Ramberg. Ramberg je známý krásnou fotogenickou pláží a Flagstad perfektníma vlnama na surf. Nevěříte?

Surfování ve Flagstad, Lofoty, Norsko

Surfování ve Flagstad, Lofoty, Norsko

Snad už věříte. Ale jak vidíte ani tento den neoplývá nijak skvělýma světelnýma podmínkama pro focení. Vlastně vůbec žádnýma. Hned ve vedlejší vísce zvané Ramberg pak bojuji se světlem a snažím se v rámci podmínek vykouzlit alespoň trochu slušnou fotku té krásné pláže, ale podmínky jsou takové, že vůbec nemá smysl mačkat spoušť.

pláž v Ramberg

pláž v Ramberg

Bane, nedalo mi to, ale jak vidíte, fotografický smysl to opravdu nemá. Nu což, zítra je taky den, nicméně pomalu přestávám předpovědím na yr.no věřit, protože polojasno, či skoro jasno prostě vypadá jinak všude na světě.

Čekají mě poslední dva dny, kdy má být podle předpovědi ještě polojasno, poté už má být úplně zataženo s deštěm s teplotami těsně nad nulou. Jedu tedy směr Reine, které je na norské poměry úplně za rohem, pouhých 25 km. Procházím se vesnicí a plánuju zítřejší výstup. I jsem zašel do místního informačního centra. Na to že jsem téměř na konci světa je tu zajímavého fakt dost. Trajekty po Reinefjordu do míst, kam se jinak než lodí nemáte šanci dostat, treky za dalšími perlami Lofot, plážemi Bunes a Horseid, výlety za velrybami, za všemožným ptactvem, kayaking..

A samozřejmě výstup na Reinebringen.

Reinebringen není až tak vysoká hora, má necelých 500 metrů, ale je to vlastně při pohledu od Reine kolmá stěna. Naštěstí se dá jít nahoru i jinudy a právě tuto cestu využívám. Výstup rozhodně není z těch snadných, skoro se považuju za hrdinu, že tak strmý svah, navíc po deštích absolutně mokrý, kdy se často brodím potůčky, zdolávám. To vždy do doby, než potkám nějaké sedmdesátníky, kteří se vrací z vrcholu a skáčou dolů jako kamzíci. Nojo, no, to jsme my, co je nám mateřským kopcem Petřín..

Výstup na Reinebringen

Výstup na Reinebringen

Z výstupu na Reinebringen

Z výstupu na Reinebringen

Lidé na fotce nejsou ti sedmdesátníci o kterých jsem mluvil, tuto fotku dávám jen pro představu sklonu, takový Hahnenkamm:). A to se rozhodně nejedná o nejprudší úsek, protože tam jsem měl co dělat, abych se držel kopce.

Úsilí se ale vyplatilo a po necelých dvou hodinách dosahuju vrcholu.

Ach jo, no, vím že ve světě válek stěžovat si že máte špatné světlo je rouhání, ale fakt mě to štve. Ještě pohled dolů na Reine je docela hezký..

Reine při pohledu z Reinebringen

Reine při pohledu z Reinebringen

ovšem s těmi pohledy, které by měly vyrážet dech už to tak slavné není.

pohled na okolí Reine z Reinebringen

pohled na okolí Reine z Reinebringen

Škoda, tím spíše, že veškerá oblačnost končí ve vzdálenosti asi 10 km od břehu, nad mořem je krásně jasno (což je dobře vidět na fotce z výstupu na Reinebringen). Chtělo by to velmi silný dech a hodně foukat..

Po sestupu z Reinebringen se seznamuju s Martinem Heckem, příjemným to mladíkem z Německa, který tu pro Sharp a jejich novou 8k technologii dělá timelapse videa. Je to kluk, kterému je 23 a k zakázce se dostal tak, že za nimi (hlavouny od Sharpu) prostě přišel, ukázal jim svojí práci, řekl co by pro ně mohl udělat – jet do Norska udělat pár časosběrných videí – a oni řekli: ‘tak my tě teda bereme’. Jednoduché.

A takhle to dopadlo, užijte si jeho dílo

I den poté není žádné fotografické světlo a proto jen tak z plezíru dělám výlet do vesnice jménem Å (i Lofoten), kde silnice E10 úplně končí a svojí misi na Lofotech pro tento rok ukončuju a vyrazím směrem na jih Norska. Vracím se tedy přes celé Lofoty, kdy při ceste kolem pláže v Rambergu se na mě přece jen alespoň trochu usměje trochu toho světelného štěstí

pláž Ramberg, Lofoty, Norsko

pláž Ramberg, Lofoty, Norsko

do trajektového městečka Lødingen, tam nasedám za 208 NOK na trajekt,

 

Trajekt mezi Lødingen a Bognes

Trajekt mezi Lødingen a Bognes

který mě převeze na Noskou pevninu. Pak mě čeká už jen 1 500 kilometrů za dalším norksým dobrodružstvím.
3) WWOOF dobrovolnictví a cesta domů

Trávit zimu na Lofotech se mi nechce a ani se tady po žádné práci nepoohlížím. Raději cestuju na jih do mě známé oblasti, kde rozhodně chci navštívit Kristána, mého prvního norského přítele. A někde kolem Osla se případně poohlédnout po nějaké práci na zimu. Idálně cokoli v hotelu, tam člověk ani nezmrzne, ani neumře hlady.

Ukrajuju kilometry, zastavuju že si udělám krátkou přestávku a procházku po přírodě. Nedaleko silnice slyším řeku a tak se k ní vydám.

arktická říčka v Norsku

arktická říčka v Norsku

A koukám, že kromě řeky tu mají ještě jednu zajímavou atrakci, výstavu veteránů..

Veterán u arktické říčky, Norsko

Veterán u arktické říčky, Norsko

Tak tento kus vypadá, že tu je ještě od války.

Pokračuju dál a když je těch kilometrů pár set, přichází první milník cesty, polární kruh. Tady na E6 si s ním i vyhráli, maj tu úžasnou budovu

Návštěvnické centrum polárního kruhu na silnici E6

Návštěvnické centrum polárního kruhu na silnici E6

A v prostoru za ním je snad povinnost každého, kdo jde kolem, postavit nějakou pyramidu z kamení.

Pyramidy na polárním kruhu, Norsko, silnice E6

Pyramidy na polárním kruhu

 

Když už jsem tady, jdu se podívat i do toho návštěvnického centra a nestačím zírat, co za komerci to vlastně je. S motivem polárního kruhu si tu můžete koupit úplně všechno, hrníčky, budny, boty, certifikát (papír) s vaším jménem za 100 NOK, že jste zde byli

Ponožky z polárního kruhu, Norsko

Ponožky z polárního kruhu, Norsko

a samozřejmě taky ponožky.

Odolávám pokušení a pokračuju. Zanedlouho už potkávám první místa, kde jsem jel i loni. Auto zvané Plechovka má sice slušnou spotřebu, nicméně jednou za čas se pro benzím prostě musí. A kdesi tu jsem potkal zatím asi nejvíc punkerské auto, co jsem kdy viděl. Však posuďte sami.

Volvo s čírem

Volvo s čírem

Volvo s čírem

Volvo s čírem

Doufám, že jste nepřehlídli ten stylovej kufřík na nosiči! Tohle se opravdu jen tak nevidí.

Jak se blížím k Trondheimu, i příroda se začíná měnit. Ta úplná divočina ustupuje polím, stále to tu však krásně hraje barvami.

Norská příroda v okolí Trondheimu

Norská příroda v okolí Trondheimu

Nadruhý den pak téměř hned po ránu míjím národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella a jelikož nespěchám, říkám si proč se neprojít. Parkuju Plechovku u silnice a vydávám se do chráněné přírody. Úvod je docela prudce do kopce, ale nic proti stoupání na Reinebringen, takové příjemné ranní zahřátí (přes noc už je dost zima). Je tu opravdu krásná příroda

Dovrefjell–Sunndalsfjella nationalpark, Norway

národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, Norsko

národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, Norsko

národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, Norsko

Nicméně po výstupu na takovou náhorní plošinu se okolí mění v téměř pustinu a to mě nějak nebaví.

národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, Norsko

národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella, Norsko

Asi po hodině kdy vždy jdu na nějaký horizont a doufám, že za ním už to bude zajímavější se otáčím a jdu zpět k autu. Procházím zpět lesíkem a po levé straně vidím takovou zajímavou dřevěnou stavbu. V ohradě pro ovce tam pro ně mají stáj a mě přijde úplně krásná.

Domek pro ovce, když venku moc prší

Domek pro ovce, když venku moc prší

Řeknu vám, já být ovce, tak nechci bydlet nikde jinde. Jenže ovce moc na bydlení nejsou a radši pořád někde trajdaj.

Volám Kristiánovi, domlouváme se na zítřek, že k němu přijedu a nemusím tedy spěchat. Na chvíli se stavím v Hamaru, kde obdivuju bývalou olympijskou halu ve tvaru vikingské lodi.

Olympijská hala v Hamaru, Norsko

Olympijská hala v Hamaru, Norsko

a potom, na rozdíl od loňského rychlého projetí, se alespoň chvíli stavuju v Lillehammeru. I když ve starém městě zase ne, jen na okraji, tam kde maj skokanské můstky.

Olympijské můstky v Lillehammeru, Norsko

Olympijské můstky v Lillehammeru, Norsko

Ještě to tam má tu olympijskou atmosféru.

Den poté mě čeká posledních pár set kilometrů a hurá na návštěvu ke Kristiánovi. Když už jsem to měl cestou, nemohl jsem vynechat na alespoň krátké zastavení odpočívadlo Rødsund, právě to, kde jsem se loni seznámil Janom. Bez všeho toho ruchu tam, různých pracovních přivandrovalců ze všech koutů Evropy a cigošů z Bulharska, to tam vypadalo úplně idylicky.

Odpočívadlo Rodsund, norsko

Odpočívadlo Rodsund, norsko

Odpočívadlo Rodsund, norsko

Odpočívadlo Rodsund, norsko

Těšil jsem se na setkání s Kristiánem moc. Nejen na to ho zase vidět, ale taky se dozvědět osudy lidí, se kterými jsem se tam loni potkal. Nejvíce mě samozřejmě zajímal osud dvou Maďarů. No, nebudu vás napínat. Byli u Kristiána čtyři měsíce, o práci nezavadili, chodili na kurz norštiny (který nezaplatili a nechali za sebou tedy slušnou maďarskou sekyru), Kristiána vyjedli a odjeli. No ne že by mě to překvapilo. Ani mě nepřekvapilo, že dle Kristiánových slov byla větším viníkem tý jejich tristní situace slečna. Ale víte jak..

Večer příjemně uplynul a rozhodně jsem nepohrdnul Kristiánovou nabídkou, že u něj můžu zůstat. Na druhý den jsme šli objevovat krásy Mossu, jj, to byly krásný vzpomínky na minulý rok.

Začal jsem se tedy zabývat tím, jestli vlastně v Norsku zůstat nebo ne a tak jsem si řekl, že zkusím dobrovonictví přes WWOOF (celosvětové možnosti dobrovolnictví na organických farmách) a budu hledat nějakej ten job v průběhu dobrovolnictví, alespoň si vydělat na jídlo a bydlení. Úplnou náhodou jsem narazil na jednu farmu asi 20 km od Osla, kde hledali dobrovolníka s poznámkou “co nejdříve a včera bylo pozdě”. Napsal jsem jim a dostal potvrzovací odpověď.

Super, neuběhly ani dva dny a už mám první norskou práci. Domlouváme se že přijedu na 8 dní, protože potom čekaj jiné, dokonce 3 dobrovolníky.

Loučím se tedy s Kristiánem, který se dost diví, že už zas padám pryč a jedu asi 50 km vstříc novým osudům na farmě ve Svartskog (neboli Černém lese). Seznamuju se s Alexem, manažerem farmy, američanem, který tu byl loni jako dobrovolník a tuto sezónu už se tam vlastně stará o celý její běh. Potom s Alexovou přítelkyní, klukem z Walesu jménem Morgan (velkým to fanouškem rugby) a Paulem ze Skotska. Náplní mi bude hlavně krmení prasat 2x denně. Super.

Na druhý den ráno mě čeká první pracovní den, připravujeme pro čuníky (mají jich tu asi 200) směs ze 160 kg sušených brambor. No jako málo toho není. Po krmení pak jedu s Paulem do místní pekárny, kde v popelnicích před nimi nabíráme odtamtud vyhozený chléb, a z nedalekého skladu zeleniny zas suroviny odtamtud, což slouží jako doplňkové krmivo pro prasata.

Chléb z norských potravinových popelnic

Chléb z norských potravinových popelnic

Jestli je něco skvělýho, tak večeře. Super jídlo z nepochybně organických surovin. Mňam, začíná se mi tu líbit.

A druhý a třetí den zase mezi prasátka: nakrmit, pauza, oběd, přestávka, zase nakrmit zvířectvo a večeře. Jde to tu rychle, také se připravujeme na velký déšť, který má přijít a připravujem zvířatům čersvé vystýlky v jejich krytech. V mezidobí zjišťuju, že ten samý chléb co dáváme prasatům tu my dobrovolníci máme i k jídlu. No co, žádná hrůza. A to jídlo na večer.

Den na to opravdu prší. Jako fakt hodně, takže místo bramborové kaše dostanou prasata jen pelety. Nasypat, hodit do výběhu, takhle oběhnout všechny výběhy (máme jich tu asi 7) a rychle dom. Za slabou půlhodinu je hotovo.

U večeře se bavíme o dávných dobách a téma dneška je, jakou trapnou chvilku vám život připravil na základní škole. No, každému něco. K večeři máme dnes jen nějakou divnou pizzu. Chjo.

Potom je tu velká změna a ke krmení prasat ještě počítáme a vážíme ovce. Konečně se seznamuju s majitelkami farmy. Ta hlavní je slušně neurotická, takže jsem tedy dost rád, že většinu provozních věcí je třeba řešit jen s Alexem. Ten ale odjíždí na velký výlet na Trolltunga, tak to snad přežijem. Paul má pak zajímavou zálibu, sotva dojde z farmy dom, zapne svůj tablet a začne hrát hru. Hra spočívá v tom, že digitálním zvířatům dáváte digitální žřádlo a vůbec se staráte o všechny jejich digitální potřeby. Jako tomu se říká opravdová zažranost do světa zvířat na farmě.

Další den už sice neprší, všude jsou ale kaluže a blátivo. Což pak v děravých holinkách není žádnej med. Jednu nohu mám pořád komplet promočenou, taky by mohli pořídit holinky, do kterých neteče.

K večeři máme blafy od McDonalda. WTF?

strava na organické farmě..

strava na organické farmě..

Alex se svou přítelkyní odjíždí a mě čeká (po pěti dnech pracovních) první den volna, tak se jdu projít po farmě

Organická bioprasátka na farmě v norsku

Organická bioprasátka na farmě v norsku

Organický had? To ení jeden z našich chovanců!

Organický had? To není jeden z našich chovanců!

a po okolí. Někde tady totiž kdysi bydlel slavný norský polárník Roald Amundsen.

socha polárníka Roalda Amundsena, Svartskog, Norsko

socha polárníka Roalda Amundsena, Svartskog, Norsko

jehož dům jsem ale nějak nenašel. Cestou jsem se bavil na sympatické genialitě norských dopravních značení, které mě zaujaly už loni. Ve všech zemích, kde jsem zatím dopravní značky sledoval by v takovémto případě napsali !!!POZOR DĚTI!!! Tady mají toto

Máme hodně dětí, ale o žádné nechceme přijít

Máme hodně dětí, ale o žádné nechceme přijít

Je super umět norsky.

Nějak mi není dobře a tak jdu brzo spát, nazítří je pondělí a mám ještě volno, zajedu omrknout Oslo a nějaké ty pracovní možnosti, které jistě nabízí.

Tělo je však proti a zůstávám v posteli. Není mi nic moc, sice žádná hrůza, ale už mi bylo líp, to nevypadá dobře.. A zítra do práce, no uvidíme.

Tak do práce ne, to by nešlo. Jsem rád že se dobelhám do naší společenský místnosti dobrovolníků dát vědět, že se mnou dnes fakt nemůžou počítat. V posteli jsem celý den, potím se a průběžně suším prádlo na elektrickém radiátoru, takže mi uschne vždy, když se už musím převlíct. Je mi tak blbě, že ani nejdu na večeři (asi bych i ocenil, kdyby se za mnou stavili spoludobrovoníci a něco mi přinesli, ale nestalo se). A doufám, že zítra mi bude líp, protože bych se měl odstěhovat.

Ale není, je mi hůř jak den předtím a tak když ráno potkám Alexe, který se večer předtím vrátil z výletu tak mu na jeho otázku jak se mám, upřímně odpovídám, že hůř jak včera. Což doufám, že když mi včera bylo tak blbě, že jsem byl celý den v posteli a ani nešel na večeři pochopí tak, že není dobrá doba mi říkat abych se sbalil, uklidil a odjel. Mýlil jsem se. Ale prý když je mi blbě, tak nemusím spěchat.

Ano pravdou je, že jsme byli domluveni na 8 dní, které právě dnes uplynuly, na druhou stranu mě osobně by přišlo zásadně divný vyhodit v takovým stavu někoho, kdo mi sem přišel pomáhat. Tím spíš, že když místo by se našlo (nikdo by nemusel spát před domem) a já toho opravdu neměl ani v plánu moc sníst.

Tímto se tedy končí veškeré dobrovolnické aktivity. Protože když dobrovolničíte u někoho, kdo vám dává chleba z popelnice, k večeři sračky z McDonalda (v garáži má Teslu) a nemocnýho vás vyhodí, tak to je na mě prostě moc.

Volám Kristiánovi, zda by se mě neujal, ale nebere telefon. No nic, zkusím přijet bez ohlášení, doma ale není (navíc mám dojem, že měl v plánu jet do Voldy). Co teď, na hotel jsem si dobrovolnictvím nevydělal, připojím se na internet (ještě že to wifi funguje i přes dveře) a koukám na trajekty z Trelleborgu do Německa. Zítra ve 11:00 Trelleborg-Sassnitz za 46 Eur. Nojo, ale co do zítra? Spása, hostel v Goteborgu za pouhých 800 Kč. No nechce se mi do toho a zkouším Kristiánovi zavolat znovu. Nic.

Bookuju trajekt, dnešní hostel v Goteborgu a vydávám se na cestu. Přijedu do Goteborgu, kde platím 800 hostel, 250 parkování a 200 povlečení a pocitově mám dojem, že jsem znovuzrozen. Není mi ani dobře ani špatně, tak jdu trochu okouknout město.

bar v Goteborgu

bar v Goteborgu

Raději to nepřeháním. Noc nějak přežiju, brzo vstávám, protože mám před sebou ještě víc jak 300 km na trajekt. Hurá, naloďuju se, vyloďuju se, následných 700 km řídím ve velmi podivném stavu. Jsem rád že jsem v pořádku doma. Trvá to 10 dní, než se dám dohromady.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *